Ve sluneční soustavě existují dva typy planet. Kamenné světy podobné naší Zemi, s výjimkou Merkuru obklopené slabou vrstvou atmosféry, a plynní obři Jupiterova typu. Atmosféry Venuše, Země a Marsu jsou tak tenké, křehké a nepatrné v porovnání s velikostí planet, že se na první pohled zdají zanedbatelné.
Za hranici atmosféry naší planety se považuje výška 100 kilometrů, ale už 20 km nad povrchem je vzduch tak řídký, že bychom neměli co dýchat a v žilách by nám vřela krev. Nikoli rozčilením, ale z fyzikálních důvodů - kvůli nízkému tlaku. Dopravní letadla se pohybují v letové hladině okolo 10 kilometrů, aby pasažéři měli šanci přežít případnou dekompresi.
Peklo nalezeno na Venuši Joseph Kittinger 16. srpna 1960 chráněn skafandrem vystoupal v balonu do výšky 31 kilometrů. Už z tohoto místa je atmosféra vidět jako tenký namodralý opar těsně nad zemí, kdesi hluboko dole pod balonem. Odtud Kittinger skočil s padákem a zapnutou filmovou kamerou zpátky na zem! Dnešní adrenalinové sporty jsou proti tomu nevinné dětské hry.
Způsob, jakým Joe Kittinger v dokumentu o svém zážitku vypráví, vyvolá pocit, že to dobrodružství prožíváme s ním. Jeho výkon je dosud platným rekordem ve skoku z výšky. Porovnejme to s poloměrem Země, který činí 6378 kilometrů. Stojí ta tenká vrstvička plynů vůbec za řeč? My pozemšťané moc dobře víme, že právě tato nicotná plynná obálka je tím nejdůležitějším kouskem vesmíru. Někteří astronomové dokonce říkají: „Chceme-li porozumět jiným planetám, musíme nejprve poznat jejich atmosféry.“
Když v roce 1761 objevil Michail Lomonosov atmosféru Venuše, všichni předpokládali, že bude podobná naší, protože Venuše je prakticky stejně velká jako Země. První sonda sestupující v roce 1967 Venušinou atmosférou - ruská Venera 4 - však byla ohromným tlakem a teplotou zničena ještě vysoko nad povrchem planety.
Musely být vyvinuty a otestovány mnohem bytelnější sondy, které nakonec ukázaly, že na Venuši panuje Dantovo peklo se stonásobným atmosférickým tlakem oproti pozemskému ovzduší, teplotou 450 stupňů Celsia, věčným příšeřím způsobeným hustými oblaky, v nichž se vznášejí kapičky kyseliny sírové, a vrcholy hor pokrytými kovovým sněhem.
Na Marsu nás naopak čeká řídká mrazivá atmosféra tvořená oxidem uhličitým. Obloha tam hraje přesně opačnými barvami než naše pozemská. Ve dne má hnědooranžové zbarvení, ale při západu slunce zmodrá. Příčinou je jiné chemické složení atmosféry a jemný prach vznášející se nad povrchem Marsu.
V případě obří planety Jupiter tvoří atmosféra převážnou většinu jejího objemu. Do nepatrné hloubky této superatmosféry proniklo v roce 1995 pouzdro s přístroji, jež tam vyslala sonda Galileo. Díky snímkům ze sond Voyager a Galileo se také můžeme kochat nádhernými animacemi ukazujícími bouřlivý vývoj Jupiterova počasí. Okolo dalšího plynného obra - Saturnu - od roku 2004 krouží sonda Cassini a zkoumá jeho atmosféru, prstence a měsíce. K Saturnu donesla také evropský modul Huygens, jehož úkolem bylo přistát na Saturnově měsíci Titanu.
Závěr filmu vznáší otázky, na které už dnes známe odpovědi.
Na Titanu prší metan Dne 14. ledna 2005 přistál Huygens na Titanu, který je větší než planeta Merkur a má atmosféru do jisté míry podobnou naší. Převažuje v ní dusík, tlak při povrchu Titanu je podobný jako na Zemi. Vědci se dokonce domnívají, že původní atmosféra Země byla té na Titanu ještě podobnější. Velkou koncentraci kyslíku a malé zastoupení uhlíku v našem ovzduší totiž způsobily svou činností živé organismy.
Na Titanu však pravděpodobně zůstala atmosféra v původním stavu. Během sestupu atmosférou Titanu se sonda Huygens nechala unášet větry vanoucími v různých výškách různými směry a přitom pilně fotografovala a měřila. Přistála v oblasti, která vypadala jako vyschlé říční koryto, jehož dno bylo pokryto kamením z vody a uhlovodíků. Sonda naměřila teplotu minus 180 stupňů Celsia, při níž jsou látky, které se na Zemi vyskytují v kapalném, či dokonce plynném skupenství, zmrzlé na kámen.
Radar sondy Cassini pronikl neprůhlednou atmosférou Titanu až k povrchu a odhalil jezera a moře vyplněná kapalným metanem. Je zřejmé, že prší-li na Titanu, prší metan. Titan je nejvzdálenější svět, na němž přistál lidskou rukou vyrobený robot. Objevil tam překvapivě pozemský obraz krajiny a narůžovělou atmosféru, v níž přes veškeré odlišnosti ve složení a teplotě probíhají podobné procesy jako u nás na Zemi.
***
Výpravy do atmosféry
Hranice zemské atmosféry poprvé prozkoumal Joseph Kittinger. V roce 1960 vystoupal v balonu do výšky 31 km, ve skafandru pak seskočil dolů.
Na prvním snímku oblohy Marsu vyslaném v roce 1971 sovětskou sondou je rozeznatelný horizont a tmavé nebe.
První barevný snímek marsovské oblohy pořídila sonda Viking v roce 1977. Při západu slunce nebe zmodrá, přes den je světle růžové.
Venuši zakrývají husté mraky. Sondy zjistily, že tam je teplota 450 °C a v atmosféře se vznášejí kapičky kyseliny sírové.
Na Jupiteru zuří už 300 let velká bouře, která se pozorovatelům jeví jako velká rudá skvrna. Tři bílé ovály jsou patrně bouřemi, které trvají už 60 let.
Sonda Galilea prolétla atmosférou Jupitera rychlostí okolo 200 tisíc km/h. Přitom se odpařilo 80 % tepelného štítu.
Pozornost astronomů zaujal rovněž Saturnův měsíc Titan, který má také atmosféru. První snímky přinesla sonda Voyager v roce 1980.
O autorovi| JAN VESELÝ, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové
