V tuzemských kinech začala sezona „komedií s přívlastkem“. Po komedii „drzé“ (Ulovit miliardáře) přišla „realistická“, po ní zas „mrazivá“ (Zemský ráj to na pohled). Potom, až si projdeme celé kolečko až ke komediím uctivým, surrealistickým a hřejivým, by někdo mohl zkusit komedii bez přívlastků případně sáhnout po adjektivu „legrační“.
I lidem zběhlým v intelektuální argumentaci se občas stane, že řeknou něco trochu jiného, než zamýšleli. Přihodilo se i Františkovi Mikšovi, šéfredaktorovi Revue Politika. V rozhovoru pro MF Dnes minulý týden kritizoval podle něj iracionální averzi, kterou někteří místní politici a autoři chovají k prezidentovi Václavu Klausovi.
„Znáte slavnou komedii Růžový panter, inspektora Clouseaua? Je tam postava komisaře Dreyfuse, na první pohled vcelku normálního člověka, ale když před ním vyslovíte jméno Clouseau, začne se chovat jako šílenec. Něco podobného se děje s některými českými politiky, ale i různými angažovanými intelektuály a pseudointelektuály, když před nimi vyslovíte jméno Klaus.“
Chápu, co měl pan Mikš asi na mysli. Potíž je ale v tom, že filmový komisař Dreyfus má spoustu dobrých důvodů chovat se jako šílenec, když slyší jméno Clouseau. Kdyby se na mně někdo takhle podepsal, asi by mi taky škubalo v koutku, slyšelli bych jeho jméno. Navíc to přirovnání prezidenta Klause k inspektorovi Clouseauovi není pro hlavu státu dvakrát lichotivé, jakkoliv je mezi jejich příjmeními jistá podobnost. A snad ani ne spravedlivé. Přinejmenším si nepamatuji, že by prezident někdy jen tak mezi řečí rozmlátil řemdihem drahocenný klavír. Pokud bychom navíc tu clouseauovskou analogii rozváděli dál, byli bychom postaveni před otázku, kdo z prezidentova nejbližšího okolí hraje roli Clouseauova japonského sluhy Kata. Petr Hájek? Ladislav Jakl? Americký magazín Vanity Fair vyslal redaktora na scenáristický kurz vedený profesním guruem Robertem McKeem, jehož bichle Story se považuje za základní příručku pro ty, kdo by snad chtěli jako autoři prorazit v Hollywoodu. Novinář, který sám píše filmové horory, vypozoroval hlavní slabinu McKeeových teorií. „Nedokáže připustit existenci neznámého. I ty nejvíc nepochopitelné skutky (masová vražda, terorismus, rozhodnutí filmových producentů) se podle něj dají rozebrat a vysvětlit, dá se v nich najít nějaký smysl.“
Troufám si říct, že ta záliba ve vytváření primitivních kauzálních řetězců, které jako by něco vysvětlovaly (vraždí, protože jedl moc mrkve), ale ve skutečnosti nevypovídají nic o ničem, zamořuje nejenom filmy, ale někdy i psaní o nich. Síla neznámého pak ustupuje banalitě zdánlivě známého. Jenom McKee za to ale nemůže.
