Kdyby bylo týden trvající dění kolem Milana Kundery zkouškou divadelní hry, asi by už dávno její režisér musel zařvat „Stop. Špatně. Znovu od začátku!“ Bohužel nejde o hru, ale o život, a džina do láhve již těžko kdo vrátí.
Nemám žádné pochybnosti o autentičnosti dokumentu, o který se obvinění z udavačství opírá. Spekulace o tom, že se někdo za Kunderu vydával nebo že příslušníci použili v záznamu jeho jméno, aby kryli nějakého agenta, jsou z mnoha důvodů vysoce nepravděpodobné. Také ti, kteří poukazují na nejasnosti v časech a datech, se téměř jistě mýlí. Vrchní strážmistr Rosický mohl klidně napsat záznam večer v kanceláři nebo druhý den a antedatovat. Také popis dění 14. března 1950 nevykazuje žádné známky nepravděpodobnosti: stanice nebyla od kolejí daleko a vyslechnutí Kundery mohlo zabrat 15–20 minut.
Zásadní problém ovšem je, co z toho autor článku Adam Hradilek vyvozuje a jak celou věc prezentuje. Článek publikovaný v Respektu je manipulativní a nehistorický. Kundera-udavač je v něm prezentován jako protipól kladného hrdiny Miroslava Dvořáčka. Z dokumentu se však pouze dozvíme, že Kundera oznámil, že jistý Dvořáček si chce na koleji schovat kufr. To podstatné řekla policistům o Dvořáčkovi jeho přítelkyně Militká, poté co prohledali kufr a nic závadného v něm nenašli: („Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu kam ilegálně odešel.“) Respekt ovšem krátí citaci z dokumentu tak, aby to vypadalo, že tyto informace poskytl Kundera.
Vedle této manipulace je naprosto neprofesionální a nemorální způsob, jakým dal týdeník Kunderovi věc k vyjádření. Adam Hradilek poslal Kunderovi fax s tím, že se zabývá orální historií: „Vedu rozhovory s pamětníky zajímavých historických událostí a zapisuji jejich příběhy, které rovněž publikuji.“ Dále popisuje, že mluvil s pamětníky o události na jaře 1950 na koleji na Letné, při níž byl zatčen jeden mladý muž. „Z vyprávění pamětníků i archivních materiálů vyplývá, že jste se tenkrát v této věci angažoval. Obracím se na Vás s prosbou o objasnění některých okolností.“ Ani slovo o udání, ani slovo o článku v Respektu. Mohou být autoři tak hloupí, aby nevěděli, že článkem zničí Kunderovu pověst? Jejich povinností bylo poslat Kunderovi faksimile dokumentu, a pokud by nereagoval, jet do Paříže a vyhledat ho osobně.
Také další výstupy aktérů kauzy jsou podivné: Adam Hradilek je v zahraničí a rozhovory neposkytuje. Za Ústav pro studium totalitních režimů se k autentičnosti obsahu dokumentů vyjadřuje vedoucí oddělení dokumentace, vzděláním politolog, a tiskový mluvčí, absolvent slévárenské průmyslovky. Ani oni, ani Hradilek nikdy nepublikovali jediný odborný historický text. Eva Militká je příbuzná Adama Hradilka a jediný rozhovor poskytla svému dalšímu příbuznému Ludvíku Hradilkovi na Aktualne.cz.
Zbývá hlavní otázka, s níž si autoři článku nevěděli rady: Proč to Kundera udělal? Odpovědět není složité pro pamětníka nebo historika. Kundera byl věřící komunista. Spolupráci s bezpečností považoval za normální. Udávání a sebeudávání („kádrové dotazníky“) bylo přirozenou součástí morálky 50. let. Hrdinou doby byl Pavlík Morozov, který udal vlastního otce. Udávali i nekomunisté – ze strachu. Značná část odbojových skupin byly provokace StB. Kdo je neoznámil, dostal aspoň 10 let, a kdo se nechal zlákat ke spolupráci, třeba i provaz.
Odsuzujete Kunderu? Devět z deseti lidí by v jeho situaci udělalo to samé.
***
Proč to Kundera vlastně udělal? Odpovědět není složité pro pamětníka nebo historika. Byl věřící komunista.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
