POSLEDNÍ SLOVO
Třebaže fandím zcela jinému klubu, jako zastánce spravedlnosti pro všechny nemohu mlčet k tomu, jaká nechutná mediální štvanice se v posledních dnech rozpoutala kolem obránce a kapitána fotbalové Sparty Tomáše Řepky, neprávem vyloučeného v závěru nedělního ligového utkání v Teplicích.
Ani hyenismus médií, placených zahraničním kapitálem, mi nemůže zabránit v tom, abych se nezastal tohoto nevinného muže. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se poprvé s Tomášem potkali v Univerzitní knihovně. Zaujal mě nejen tetováním po celém těle a náušnicemi, ale zejména razancí, s jakou si zjednal vystavení čtenářské legitimace údery pěstí do tváří nepružných úřednic. Poté, co je odvezla pohotovost, si se zájmem vypisoval poznámky z leporela o Brouku Pytlíkovi a já věděl, že tento renesanční člověk stojí za pozornost. Seznámili jsme se a pak jsme se vídali spíš nahodile, tu v poetické vinárně Viola, tam na festivalu Pražské jaro, kde ho uvaděči chtěli vyvést, když nahlas upozorňoval na přehmaty prvního houslisty v Mozartově Jupiterově symfonii a poplival falešně hrající harfenistku. Byl jsem u toho, když v kině Aero na přehlídce posledních výbojů korejské kinematografie ho přehozené díly experimentálního snímku Věčná luna tak rozčílily, že jsme mu s diváky jen stěží zabránili, aby nevtrhnul do promítací kabiny a nezmlátil promítače. Tomáš byl zkrátka vždycky horká hlava, ale pod drsnou slupkou se skrývala citlivá a křehká duše.
Občas mi zavolal a pídil se po překladech moderních mongolských básnířek nebo chtěl půjčit cédéčko s eskymáckou lidovou hudbou. Jednou jsme se tajně sešli v průhonické oboře, kde si postěžoval, že trenér kreslí hráčům před zápasem na tabuli nesrozumitelná schémata filozofa Lyotarda, přičemž většina mužstva by ráda trénovala dle Derridových not. Zapřisáhl mě, ať se veřejnost nedozví, že se ve sparťanské šatně málem strhla rvačka, když bytostný jungián Pavel Horváth nevydýchal dusno, vyvolané heideggerovcem Markem Kuličem kvůli výkladu pojmu „nevědomí“.
Dnes už smím prozradit, že při procházce mezi stromy mi Tomáš recitoval svou oblíbenou báseň Znám křišťálovou studánku, a že se rozplakal u pasáže o laních. Také vím, jak to bylo doopravdy s údajným napadením kameramana České televize v Teplicích. Pravda je taková, že když rozhodčí Kocian donekonečna nastavoval zápas, Tomáš byl nervózní, protože věděl, že nestihne televizní Filmový klub. Radši se nechal vyloučit, aby stihl aspoň titulky. Cestou do šatny však zahlédl kameramana České televize a chtěl mu jemně vytknout špatné ostření. Načež všichni objektivní diváci na obrazovkách s ohromením sledovali, jak tento veřejnoprávní zaměstnanec, placený z našich daní a zajisté organizovaný v Dekojových odborech, hystericky udeřil hráče kamerou! Spoléhám tímto na soudnost předsedy disciplinární komise fotbalového svazu, navrhuji Řepkovo omilostnění a navíc posílám poslancům návrh, aby byl Tomáš k 28. říjnu vyznamenán medailí Za chrabrost a šíření dobrého jména fotbalu zvláště mezi mládeží.
***
Se zájmem si vypisoval poznámky z leporela o Brouku Pytlíkovi a já věděl, že tento renesanční člověk stojí za pozornost
