PRAHA Rekapitulace soudního sporu, který probíhal téměř patnáct let a skončil u Ústavního soudu odmítnutím restitučních nároků spolku Mánes, skýtá poměrně tristní faktografii. Alarmující je už jen to, že dnešní Nadace Český fond výtvarných umělců, které budova a majetek hladce spadly do klína, je nástupkyní organizace, jež spolek Mánes v roce 1956 likvidovala. Byl to tehdejší Český fond výtvarného umění (ČFVÚ) a mánesácký majetek představoval dost tučné sousto.
Klíčovou otázkou ve sporu byla právní kontinuita spolku. Spolek byl rozpuštěn s odůvodněním, že po zřízení ČFVÚ se „stala další existence spolku nadbytečná a jeho trvání by brzdilo výstavbu socialismu“. Ovšem v roce 1990 spolek obnovil svou činnost a dvacet žijících členů z let 1940-56 vstoupilo v rámci starých stanov do práv a povinností rozpuštěného spolku, jehož činnost byla násilně přerušena a majetek rozkraden. Mezi nimi byli například Jan Bauch či Josef Liesler.
Komunistický ČFVÚ disponoval majetkem v hodnotě čtyřiceti milionů korun a spravoval řadu neziskových výstavních síní. Od 50. let ČFVÚ představoval jednu z organizací nově etablovaného totalitního režimu, který byl poslušným nástrojem kulturní politiky strany. Představitelé nadace ovšem vždycky tvrdili, že jsou nově vzniklá právnická osoba z roku 1990 a že rozpuštění spolku Mánes proběhlo v roce 1956 podle platné vyhlášky. Kunsthistorik Jan Kříž, který je kurátorem výstavy, vysvětluje, že Petr Šmaha do sebe nasál třeskutou atmosféru soudního přelíčení. „Obrazy z cyklu České soudnictví -kauza Mánes jsou laděné do černé a modré, ale také je v nich výrazně fialová jako znak soudcovských šerp. Především v sobě nesou hrůzu ze soudního přelíčení, které stvrdilo krádež,“ říká. Kříž připomíná, že není mnoho příkladů, kdy se moderní umění přímo inspirovalo historickými událostmi. „Vždy to ale byly příklady kulturně i společensky významné jako třeba Guernica. Tento cyklus Šmahových obrazů promlouvá o jakémsi temnu kulturní odpovědnosti či přímo nezodpovědnosti dnešní politiky.“
Kříž soudí, že rozhodnutí soudu je jedna věc, ale nic nebrání tomu, dát najevo své mínění. „Kdyby spolek Mánes měl dostatek financí, určitě by se nevzdal. Chceme také zrušit defétistickou náladu a připomenout politikům, že nápravy křivd za totality se týkají i uměleckých sdružení.“
„Byl jsem tenkrát u Městského soudu a obrazy jsou mé autentické vyjádření, osobní reakce na nespravedlnost,“ vysvětluje Petr Šmaha. „Je otřesné, jak se naložilo se spolkem, který tvořil centrum moderního evropského umění. Vždyť soustřeďoval evropskou i domácí avantgardu a jeho zahraničními členy byli nejvýznamnější výtvarní umělci 20. století, třeba Munch, Rodin, Matisse, Picasso, Chagall. Co kdyby se takhle nakládalo s Národním divadlem? Přitom Mánes je pro výtvarné umění to samé,“ říká Petr Šmaha a dodává, že i proto si členství ve spolku váží a v záležitosti je stále emočně zainteresovaný.
***
Petr Šmaha (1945)
„Bylo to úplně přirozené, seděl jsem na přelíčení jako divák a jeho absurdita mě ničila. A tak jsem si kreslil soudkyně. Kresby byly prvním impulzem, pak jsem je rozvedl na expresivně pojatá velká plátna, tak vznikl celý cyklus.“
