Úterý 16. července 2024, svátek má Luboš
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Obrazy z české literární askeze

Česko

O ekonomických souvislostech spisovatelské profese se u jídla nemluví. Literární vědci Tomáš Breň a Pavel Janáček toto tabu narušují knihou O slušnou odměnu bude pečováno... Vydal Ústav pro českou literaturu.

Nejlépe oblékaným českým spisovatelem 19. století byl zcela jistě Julius Zeyer, který si u firmy Bílý a syn pravidelně rok co rok pořizoval kompletní výbavu pro gentlemany. Občas si dopřál i skutečně parádnické věci - žluté manšestrové sako, černé kamaše, mohérovou vestu.

Julius Zeyer, který sbíral starožitnosti, nemálo peněz dal za knihy a z cest si vozil drahé suvenýry, si to samozřejmě mohl dovolit nikoli díky svému literárnímu umění, nýbrž proto, že měl zkrátka štěstí a narodil se do majetné rodiny.

Jeho matka, která byla původu francouzsko-německého, zdědila pilu zhruba na místě dnešního pražského Masarykova nádraží. Výtěžek z ní se pak stal základem jeho zděděného majetku. Jej on sám už nijak nerozmnožil, ale postačil mu k slušné, ba na české poměry luxusní nezávislé existenci. S literaturou to po finanční stránce nemělo nic společného. Navíc: jeho intimní poměry byly zahaleny diskrétním závojem, decentně by se dalo říci, že byl celoživotním mládencem. A to také není pro osobní rozpočet k zahození. Buď chudý, buď Čech Majetkové poměry českých spisovatelů jsou rovněž v české tradici drženy spíše v jistém přítmí. Má to své kořeny jednak obecné, neboť v romantické koncepci umění, která se zrodila v 19. století a stále má svůj vliv, je tvorba přece jen něco „vyššího“, něco, co se nemá jednoduše převádět do účetnických cifer má dáti - dal. Předpokládá se, že umělec tvoří z vnitřní potřeby a tvořil by, i kdyby na sůl nebylo. A v českém prostředí se k tomu ještě dlouho přidávalo jakési vlasteneckomasochistické zdůvodnění, podle kterého přináší autor své plody na oltář vlasti, což už je samo největší odměnou.

Umělec sám to často tak nevidí a velmi rád by tvořil, aby si mohl pořídit k oné soli i slušný standard, jaký vidí kolem sebe u lidí mnohem méně talentovaných a disponovaných. Ale slušnost ho nabádá ke skromnosti a snášení muk. A tak píše ve své komůrce, kručí mu v břiše, balí si levný tabák, rukou zakrývá zaštupovaný ubrus a nadává na vydřidušské nakladatele. Zároveň je v literárním prostředí ubezpečován, že právě taková existence je ta pravá, neboť v ní se osvědčuje skutečná láska k literatuře. Psaní pro peníze je a priori nejen cosi nemorálního a nečestného, ale i umělecky vadného. Kdo píše, a ještě tím vydělává, píše špatně. Často to tvrdí právě ti, kteří se samotným psaním živit nemusí. Mají jiné zdroje.

Samozřejmě že takto napsáno je to velmi zjednodušující teze. Komerční ohledy jsou skutečně nebezpečné, opravdu rozleptávají umělcův talent a jeho schopnosti a psát jenom pro peníze se skutečně nemá. Na druhé straně není nic špatného na tom, když je dobrý spisovatel skutečně dobře zaplacen, ba když si může dovolit pouze dobře psát, a ještě i slušně žít.

Literární historik Pavel Janáček zkoumal zdroje příjmů českých spisovatelů 19. a 20. století a porovnal je se statistikami, které o anglických autorech shromáždil literární vědec Raymond Williams: anglický literát posledních století měl výrazně větší příležitost dosáhnout stavu, kdy se mohl živit pouze literaturou, přičemž tento trend během 20. století spíše zesiloval. Zatímco pouze psaním se uživilo standardně deset procent anglicky píšících spisovatelů (zahrnutých do výběru), v nejlepších časech, za první republiky, se pustilo na dráhu „nezávislých existencí“ kolem tří procent jejich českých kolegů, přičemž za socialismu se jejich počet opět snížil. Janáček nezkoumal, jaké byly jejich konkrétní příjmy a co to reálně obnášelo, zajímal ho model společenského a kulturního chování. Vyplynulo mu, že v Čechách jen málokdo opustí jakž takž zajištěné „občanské“ zaměstnání a pustí se na volnou nohu. Souvisí to nepochybně s tím, že úroveň českých honorářů je nižší než v kultuře s velkým trhem, avšak to není důvod jediný. Silněji se v české kultuře uplatňuje úzus, že „jen“ psaním by se spisovatel živit neměl. Spisovatel se má rovněž „umazat“ životem, má projít různými, třeba i literatuře velmi vzdálenými profesemi, literatura má zůstat soukromým, ale zároveň počestným prostorem oběti a jistého strádání. To v kulturách, které vnímají literární provoz pragmatičtěji, není tak obvyklé. To neznamená, že by u nich neexistovaly vysoké nároky na kvalitu literatury, ale nehodnotí ji podle toho, čím se autor živí. Kromě toho: v poměrech, kdy se má za to, že k tvorbě nutně patří nepohodlí, ba chudoba, lze nároky umělce lehce přezírat, ba bráti ho na hůl. Dobrovolná askeze se nakonec asketikům nevyplatí.

Jak to Nerudovi přišlo...

Literární historička Dagmar Mocná v jiné studii oné publikace se zabývá okolnostmi vzniku Nerudových Povídek malostranských, zvláště pak jedné, kterou autor v soukromém dopise nazval „pitomou“ a jen kvůli penězům napsanou. Jedná se o slavnou povídku Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, nebylo Rakousko rozbořeno. Napsání této povídky mělo Nerudu zachránit před akutní finanční nouzí.

Základním příjmem Jana Nerudy, nejznámějšího českého novináře své doby, byl redakční plat v Národních listech. Dagmar Mocná odhaduje, že se mohl pohybovat kolem 1800 až 2000 zlatých, což byla gáže sice slušná, ale nijak závratná. Ani Neruda si nežil špatně, dbal na kvalitní oblečení, mnoho peněz dal za knihy, měl rád dobré jídlo, ale občas se stalo, že zůstal někde „viset“. Jeho největší výdaje spolykaly zahraniční cesty. Jak známo, Neruda se nikdy neoženil, ušetřil tedy na alimentech, ovšem ženy a věci s nimi spojené si neodpíral. Byl to život městského intelektuála, který uměl žít, ale jak píše badatelka Mocná, trvalou součástí tohoto života byla větší či menší míra zadlužení a stálé úvahy, jak si chybějící finance opatřit. Jak dobře to známe, chce se i nám napsat.

Přitom Neruda nebyl žádný fouňa a cimprlich a byl ochoten vzít i věci, které byly pod jeho úroveň, například redigoval profesní krejčovský časopis. Samozřejmostí jeho života bylo psaní do novin, přičemž i on si musel uvědomovat, že i při jeho mistrovství to je tak či onak pomíjivá nádeničina a chlebařina. Tomu se snažil aspoň zčásti čelit vydáváním knižních souborů nejpovedenějších fejetonů. Stejně jako v případě Karla Čapka nebo Ludvíka Vaculíka i on bude dlouho po smrti slýchat, že tím svůj talent jen rozmělňoval a třepil.

S tím nejdůležitějším, tedy s vlastní uměleckou tvorbou, Neruda nakládal zdrženlivě a opatrně. I mezi básnickými sbírkami jsou velké časové mezery a jeho próza se vejde do dvou svazků. A přitom i tady občas něco napsal, protože zrovna potřeboval zamáznout dluh. Tak sedl a začal psát Jak to přišlo, že...

Autor: