Ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janoušek si stvořil příběh o všeničících démonech, o zlé „sektě“ opásané „bombami“. Odpoutal se od faktů (hlavně ani náznakem nepřipustit vlastní selhání). Přestože vyhlásil, že nepovede „mediální spor“, své obsesi podlehl natolik, že ji musel vyjevit „myslícímu čtenáři“ (Sebevražedná sekta lexikální, LN 26. 1.). Nevím, zda touto bulvarizací potěšil vedení AV ČR, asi však zaujal příznivce konspiračních teorií. Ta v poutavém příběhu nesmí chybět, neboť pomáhá zakrýt podstatu problému a jeho příčiny. Stejně jako strategie převádět věcný spor na zástupný problém jednotlivce, nestačí-li argumenty, nastupují osobní útoky.
On přece nemusí Snad si čtenář položil jednoduché a logické otázky: Proč nepodporovat to, co je úspěšné? Proč zasahovat do fungujícího týmu a probíhajícího projektu? Jak se může tým sám rozpustit, když k tomu má pravomoc jen ředitel? Jak se může bezdůvodně vzdát nemalých grantových peněz a ohrozit své existenční jistoty? Aby „zničil vlastní pracoviště“? Fuj! Nepokračoval by prostě v práci, kdyby mohl, kdyby nedošlo k oné „prkotině“? Zvládl Pavel Janoušek situaci odborně, manažersky, psychicky?
Po léta se snažil do projektu Lexikonu zasahovat, útočil na něj, bránili jsme se. Slova o snaze „některých“ „svrhnout stávající vedení“ (dovolil jsem si totiž přihlásit se před třemi roky do konkurzu na ředitele ústavu) ukazují, že tým Lexikonu viděl již nikoli jako odbornou, nýbrž jako politickou opozici. Podle toho se choval. Respektovat doporučení Atestační komise? Projednat cokoli s řešitelem grantového projektu? Proč? On přece nemusí. Spolehlivá většina rady ústavu ho přece podpoří a vždycky se to nějak zdůvodní.
Když patnáctičlenný tým v této situaci – po opakovaném upozorňování na její závažnost a odborné důsledky – řekl dost, nastalo „překvapení“ a „řešení“. Vstřícný ředitel „marně přesvědčoval“. Ve skutečnosti to vypadalo tak, že vymáhal buď podpis pod závazkem pokračovat v rozporu s odborným a morálním přesvědčením, nebo nabídl ukončení pracovního poměru. Redakční rada Lexikonu (včetně všech vedoucích redaktorů, tedy i Vladimíra Forsta a Jiřího Opelíka, kterých se Janoušek nepřímo dovolává) byla nucena lakonicky oznámit (17. 12.), „že po téměř čtyřiceti letech – kvůli vynucenému odchodu některých jejích členů z ÚČL a ztrátě možnosti dále plnit svou odbornou roli v rámci tohoto pracoviště – končí svou činnost. Za cokoli, co bude případně s označením Lexikon české literatury jakkoli zveřejněno po jeho knižním vydáním (dokončeném 2008), již redakční rada neodpovídá.“ Výmluvná ukázka arogance moci „Otevřený dopis – kauza Lexikon“, protest proti tomu, že a jak byl likvidován projekt a jeho tým, poté adresovalo AV a odborné veřejnosti deset význačných, svobodných osobností (P. A. Bílek, J. Brabec, V. Doubek, P. Kouba, O. Král, V. Papoušek, H. Šmahelová, O. M. Urban, J. Vojvodík, J. Wiendl; podpořilo jej dodnes na 250 dalších). Tedy nikdo z týmu Lexikonu. Žádnou „mediální kampaň“ nevedeme. Pouze reagujeme, jsme-li nuceni, vyjadřujeme se, jsme-li osloveni. Především jsme se obrátili na Komisi pro etiku vědecké práce AV ČR.
Text, v němž ředitel akademického ústavu veřejně pomlouvá a uráží své současné i bývalé podřízené, znevažuje jejich práci (kterou navenek vždy „oceňoval“ a samozřejmě vykazoval), je sám o sobě výmluvnou ukázkou arogance moci. Je také dobrou ilustrací stylu, jakým Pavel Janoušek myslí a vede diskusi. Způsob argumentace, resp. vulgarizace, kdy jde o označení viníka (a la spiklenci a rozvraceči), nikoli o problém, a slovník („elitářská sekta“, „kampaň“, „prostor pro práci“, „zničení nepřítele“, „nenávist“ atp.) prozrazují mnohé, známe je z historie dávné i nedávné.
***
Autor je vedoucí bývalého týmu Lexikonu české literatury pro nové tisíciletí, vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky Mezititulky redakce LN
O autorovi| LUBOŠ MERHAUT, literární historik
