Když byl Steven Arnold Constantine (53) mladý, chtěl být pilotem helikoptéry v britském královském námořnictvu. To mu ale nevyšlo, a tak začal pracovat jako stavební dozor.
„Jenže časem jsem dostal nabídku pracovat v Amsterdamu v jednom hotelu a odtud to byl už jen krůček k mojí nynější profesi. Už dvacet let jsem butler (z angl., majordomus – pozn. red.). Sloužil jsem u Donalda Trumpa i Alfreda Heinekena,“ vypráví ryšavý Angličan v pražské restauraci Café Amsterdam. Jak se člověk stane majordomem u jednoho z nejbohatších lidí na světě? Shodou náhod. Steven si v novinách přečetl inzerát, že americký miliardář Donald Trump hledá posádku pro svoji devadesátimetrovou jachtu, kterou právě koupil od arabského obchodníka se zbraněmi Adnana Kassoggiho. Přihlásil se do konkurzu, uspěl a v roce 1988 se dostal na loď, jež se stala jeho pracovištěm i domovem následující tři roky.
„Byla to jachta určená k zábavě. Brávali jsme na okružní jízdy bohaté sázkaře a hráče. Hrálo se o velké peníze, jedl se kaviár a šampaňské Dom Pérignon teklo proudem.“ Podle Stevena sám Trump však alkohol nikdy nepil. „Zato měl slabost pro českou kuchyni. Jeho šéfkuchař byl Čech, jmenoval se Vašek a pan Trump mu dal přezdívku Billy. Billy vyvařoval tradiční česká jídla, Donald si rád pochutnával například na kuřeti na paprice. Bylo to v době, kdy byl ženatý s Češkou Ivanou. Oba vedli čilý společenský život a milovali publicitu, byli šťastní, když se objevili na titulních stránkách novin, zvali si krále, šejky, hvězdy showbyznysu, přátelili se s například s herci Donem Johnsonem i Michaelem Douglasem. Pořád někoho hostili. A já jsem je všechny obsluhoval,“ vzpomíná Steven na „zlatá léta“ tehdy nejsledovanějšího amerického páru.
Pozor na milenky!
Jenže idylka netrvala dlouho. „V době, kdy měl Donald a Ivana v manželství problémy, začaly na jachtu jezdit různé ženy. A nebyly to jen kamarádky.
„Kapitán lodi nás instruoval, že musíme zachovat poker face, protože jak je známo, nejnebezpečnější člověk pro personál je šéfova milenka. Půl roku jsme balancovali na tenkém ledě – máme být loajální k manželce, nebo milence? Nakonec to dilema vyřešil sám Donald. S Ivanou se rozvedl a já jsem přešel k ní. Dělal jsem šoféra a všechno, co bylo potřeba.“
Oproti životu na jachtě, kde byl obklopen převážně mužskou posádkou a hazardními hráči, se jeho životní styl radikálně změnil: ráno v osm nástup do práce, pak odvoz šéfky ke kadeřníkovi, na manikúru, pedikúru, zkoušku šatů, oběd, pracovní jednání a večer na gala večeři, balet nebo operu. O víkendu výlet s dětmi soukromým tryskáčem na Floridu nebo do víkendového sídla v Connecticutu. Tak vypadal běžný týden u Ivany Trumpové.
Jakkoli si Steven před patnácti lety práci u podnikavé šéfové pochvaloval, dnes, jak sám říká, by pro ni už pracovat nechtěl. „Občas dokázala pěkně zvýšit hlas. Byla hodně temperamentní, abych tak řekl. A já jsem jí dal párkrát najevo, že se mi to nelíbí. Jenže pak mě to mrzelo, říkal jsem si, že třeba jen nemá zrovna svůj den,“ vypráví, ale nesouhlasně zavrtí hlavou při narážce, že dělat někomu sluhu a snášet jeho výkyvy nálad může být ponižující.
„Je to moje práce. Majordomus není od toho, aby vyjadřoval své emoce. A jestli mi vadí, že musím potlačit svou osobnost? No, někdy si říkám, proč to vlastně dělám? Člověk upíše duši ďáblu. Skoro úplně odevzdá svůj život do rukou jiného člověka. Jediné východisko je vnímat se jako člen jejich rodiny. Což samozřejmě nejste, ale rozhodně je výhoda, když vás mají rádi. Jinak by to nefungovalo,“ říká Steven, který po svém šestiletém angažmá u Trumpů přešel v roce 1993 k další bohaté rodině – pivním magnátům Heinekenům.
Z Ameriky si do Nizozemska přivezl i svou ženu, Češku, respektive Moravanku ze Zlína Gabrielu (37), s níž se seznámil v době, kdy pracovala u Ivany Trumpové jako au-pair.
Heinekenovi jsou rodinou s dlouholetou podnikatelskou tradicí. Alfred Henry (Freddy) Heineken byl majoritním vlastníkem a prezidentem pivařské společnosti Heineken International, kterou koupil v roce 1864 jeho dědeček Gerard Adriaan Heineken. Freddy si vzal za ženu Lucille Cumminsovou, Američanku, která pocházela z rodiny vyrábějící whiskey. Spolu měli dceru Charlene, jež po otcově smrti v roce 2002 zdědila pohádkové jmění svých rodičů v hodnotě 7,2 miliardy dolarů, čímž se stala nejbohatší podnikatelkou v Nizozemsku (i když většinu času tráví se svým mužem a pěti dětmi ve Velké Británii).
„Pan Heineken byl v Nizozemsku ikonou,“ vzpomíná Steven. „Nikdy jsem nepociťoval jeho špatné nálady, vždycky se choval naprosto korektně. Vypozoroval jsem, že je velký rozdíl mezi rodinami, kde jsou takzvané staré peníze, a těmi, které mají nové peníze. Novodobí boháči totiž často perou své špinavé prádlo na veřejnosti, zatímco ti, kdo jsou bohatí už několik generací, se chovají noblesně a své problémy řeší v soukromí,“ líčí Steven. Alfred Heineken, drobnější muž, který vykouřil denně až šedesát cigaret, pro svoji firmu dýchal, a protože byl perfekcionista, dával si záležet i na maličkostech. Jeho rodina dodnes jezdí převážně zelenými auty (firemní barva Heineken), v domě je také plno zelené barvy a v lednici se nikdy neobjeví pivo od konkurence.
Upovídaný Bing Cosby „V Nizozemsku se dokonce traduje vtip: Sedí pan Heineken v baru s přáteli. Jeden si poručí pivo Grolsch a ten druhý Foster’s. Na to Freddy Heineken zareaguje, tak jo, chlapi, když vy nebudete pít pivo, tak já taky ne. Přineste mi whisky se sodou!“ vypráví Steven legendární historku a přidává další, trochu bizarní: „Jednou si Heinekenovi pozvali na oběd amerického komika Binga Cosbyho. Stoly se prohýbaly pod ústřicemi, humry a jinými dobrotami, ale oni se za tři hodiny ničeho nedotkli. Tak dobře se bavili, že úplně zapomněli jíst! No a tu hostinu, co nesnědli, jsme spořádali my – personál. Heinekenovi totiž razí zásadu, že to, co se objevilo na stole, už nechtějí podruhé vidět. Natož jíst. Takže by se dalo říct, že se s mými kolegy stravujeme dost vybraně.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Co má vlastně v popisu práce majordomus? Ti z vás, kteří viděli britský film Soumrak dne s Anthony Hopkinsem a Emmou Thompsonovou, mají jistou představu. Majordomus je ten, který ve filmech otvírá dveře a rozhoduje, koho vpustí dovnitř. Ten, kdo organizuje práci ostatnímu pomocnému personálu v domě, jako jsou uklízečky, zahradníci, kuchaři a podobně. Dalo by se říct, že to je takový „house manager“. Steven ale pracuje pro rodinu, kde panuje demokratické lineární řízení, což znamená, že je na stejné úrovni s ostatními.
V době, kdy ještě žil Alfred Heineken, začínal Stevenův den stejným rituálem. Přesně v šest zazvonil v kuchyni telefon. Steven se ohlásil: Good morning Sir, a pak už pan Heineken s neochvějnou pravidelností řekl, jak chce uvařit vejce ke snídani. Jednou to bylo natvrdo, pak na hniličko nebo naměkko. A k tomu anglický čaj Earl Grey, pomerančový džus, tousty, holandský sýr, marmeláda. Pokaždé to samé. Deset let. „Snídani jsem mu odnesl do ložnice, kde si do devíti četl noviny a telefonoval. Pak šel do kanceláře.“ Dnes, když Steven pracuje už jen pro třiaosmdesátiletou vdovu Lucille Heinekenovou a občas pro její dceru s rodinou, začíná v sedm.
Dá si kávu a „otevře dům“ – roztáhne závěsy, otevře okna, uklidí skleničky, vysype popelníky, vyčistí krb. „Pak jedu nakoupit potraviny, vyperu a vyžehlím prádlo, leštím stříbro. A že toho v domě je! K obědu dělám paní Heinekenové sendvič a večer jí vařím večeři – vždycky z čerstvých surovin! Paní večeří obvykle až kolem osmé večer. Když všechno uklidím, jdu domů.“ Když je boss doma, jsem v práci Jak se takové pracovní nasazení slučuje s rodinným životem? Jak kdy. „Ve smlouvě mám sice úvazek čtyřicet hodin týdně, ale ve skutečnosti je to šedesát až sedmdesát hodin. Když děláte toto povolání, je pravidlo jednoduché: když je boss doma, jste v práci. Děláte, co vám řekne, ale často i to, co neřekne. Správný majordomus totiž nečeká na příkazy,“ vypráví Steven a pokračuje, že ho práce neobtěžuje.
„Já jsem se tak narodil. Mě prostě baví uklízet, vařit, žehlit košile, cídit nádobí. Nepřijde mi to jako něco nedůstojného, i když se mi někteří přátelé diví, jak to můžu dělat, že takzvaný normální chlap by to nedělal ani za nic.“ Jeho žena Gabriela se připojuje: „Člověk si zvykne na všechno, ale je fakt, že když se muž pochlubí, že je chirurg, tak ho všichni obdivují, kdežto když je majordomem, tak si lidi pomyslí, no jo, on si někde něco šmudlí a otvírá dveře. To přece dokáže každý. Ale tak to není. Když to někdo dělá dobře, a navíc se dokáže povznést nad to, že vlastně slouží, tak je to práce jako každá jiná.“
Steven má s Gabrielou dvě dcery, Rose (13) a Amy (11). Žijí v domku co by kamenem dohodil od sídla Heinekenů uvnitř komplexu chráněného bodyguardy, v přímořském městečku Noordwijk asi 40 km od Amsterdamu. V areálu Heinekenových jsou děti v bezpečí, zároveň má jejich otec možnost si přes den odskočit z práce, aby je odvezl do školy nebo na kroužky. To jsou nesporné výhody. Gabriela však pro slavnou rodinu nepracuje. Chtěla si vybudovat svoji vlastní kariéru, což se jí podařilo. Život s majordomem ale ovlivňuje i její život.
„Je v podstatě pořád na telefonu. Často se stává, že někam jdeme jako rodina, a on se musí vrátit do práce. Nevíme, co to jsou svátky, volno,“ vypráví Gabriela a pokračuje: „Od Vánoc neměl jediný den dovolené až do 9. května, kdy jsme jeli do Prahy, aby mohl běžet pražský maraton,“ líčí a vzápětí se rozesměje při otázce, zda její muž trpí nějakou profesionální deformací. „No ano, když jsem onehdy přinesla něco na UMĚLOHMOTNÉM tácu, mohl vyskočit z kůže!“ „Už jsem se trochu uklidnil,“ oponuje Steven, „dříve jsem byl fanatický uklízeč, to mě trochu pustilo, i když pořád ještě nesnáším neustlané postele, a když vidím v dřezu tři hrnky, musím je hned umýt,“ vypráví a jeho slova potvrzuje zlínská tchyně Dana Mudříková: „Je velmi pracovitý. Když k nám přijedou s dětmi na návštěvu, hned mi v domě pomáhá.“
Co by řekl na to, kdyby se dcery rozhodly jít v jeho šlépějích? „Rozmlouval bych jim to. Nechtěl bych, aby dělaly to, co já, protože jak stárnu, zjišťuji, že je dobré být svým pánem. Až tady paní Heinekenová nebude, nechci už pracovat pro další rodinu. Možná budu školit své nástupce ve škole pro majordomy,“ přemítá. Teď je to na Západě velmi žádaná práce, protože je dobře placená. „Některé agentury dokonce slibují, že dobrý majordomus si vydělá až 200 tisíc eur ročně. Já tomu tedy moc nevěřím. Aspoň já si tolik nevydělám – a to jsem v Nizozemsku docela slavný majordomus,“ říká a hned podává vysvětlení, že ti, co nabízejí tak ohromné peníze, si kupují hlavně majordomovu diskrétnost.
„Koneckonců ne nadarmo se říká, že jedno z hlavních pravidel majordoma je: nikdy nedávej rozhovor novinářům,“ uzavírá se smíchem.
Někdy si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám? Člověk upíše duši ďáblu, skoro úplně odevzdá svůj život do rukou jiného člověka.
