Jak svěže naproti tomu zapůsobí, když člověk poslouchá vyprávění lidí, kteří něco zažili, něčeho dosáhli, nějak se poučili, a dokáží to říct nevtíravě, skromně. I když jsou populární a patří do souhvězdí celebrit. A nebo známí nejsou, ale jejich osud vydá na dva filmy a několik románů. A oni jen prostě konstatují, jak to všechno bylo. Bez hořkosti, i když jim režim a ti, co jej naplňovali, zničili valnou část jejich dní.
Mezi ty první bych zařadila většinu z poslední série veřejnoprávních Neobyčejných životů. Třeba Jana Hlaváčová, až překvapivě střídmá, „obyčejná“, bez afektu. Nestylizovala se do divy ani do zmoudřelé dámy. Nebyla extravagantní. Vyprávěla, skoro jako by trochu zdráhavě, o tom, jak šel život. A že byl a je pořád pozoruhodný, o tom nikoho nenechala na pochybách. Nakonec rozpačitě řekla: „Víc už ze mě nedostaneš.“ Nebo pořad opakovaný k narozeninám Blanky Bohdanové: Krásná, od začátku mimořádně úspěšná herečka, dodnes zajímavá tvář, nevšední nátura. A vypráví jen tak mimoděk. Taky se svěří s věcmi osobními, ale cudně, s vtipem.
K těm druhým, od nichž bychom si měli nechat vyprávět jejich úděl povinně a pak ho dávat dál, patří tváře všeobecně určitě neznámé, o jejichž hrdinství se ještě donedávna ani vědět nesmělo. Opomíjení, neznámí, nápravy se v podstatě nikdy nedočkali. Nezveličují svoje utrpení, ani nemusí. Konstatovat ho je už samo o sobě velká síla!
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
