Malá pláž kousek od korsického Bonifácia je z obou stran zahrazená skalnatými útesy. Jediná cesta do vnitrozemí tak vede přes zvlněný olivový háj, který však právě sžírají vysoké plameny. Na pláži vypuká panika. Italští turisté se zoufale vrhají do vln, aby se zděšení vraceli pro zapomenuté děti. Naopak Němci se disciplinovaně srocují co nejdál od požáru, který s klidným zájmem pozoruje ze svých dek několik Angličanů, neboť pochopili, že na vyhřátém písku nic nehrozí. Nejpočetněji zastoupení Francouzi postávají v mělkém příboji a svorně láteří na neschopný stát, jenž prozatím nepodnikl nic k jejich záchraně.
Z nečekaně dramatické prázdninové scénky lze obstojně dešifrovat povahové rysy národů. U Francouzů mimo sklon k častému reptání i jednu z podob jimi proklamované vlastní výjimečnosti. Hory papíru už byly popsány o francouzských zvláštnostech gastronomických, kulturních, jazykových. Tady jde o něco jiného. Nikde v Evropě se totiž na bedra státu nenakládá tak velké břímě osobních i kolektivních problémů, nadějí, frustrací, požadavků a obav jako v této zemi.
Což zároveň platí i obráceně. Jakmile něco v životě nejde, jak by mělo, naprostá většina Francouzů za hlavního viníka označí stát. Ať už v podobě vlády, ministerstev, regionálních či místních autorit. Tento jev pojmenoval v památné televizní tiskové konferenci těsně před svou abdikací na jaře 1969 prezident de Gaulle, když na adresu svých spoluobčanů prohlásil: „Jste jako telata, která pořád bučí, protože nevědí, co chtějí.“ Zklamaný a unavený politik se však mýlil. Francouzi dobře vědí, co od státu žádají. A vychoval si je k tomu právě stát. Minimálně posledních čtyřicet let byl až moc štědrý a na každé nespokojené zabučení odpověděl dalším velkorysým úplatkem.
Chceme mít jistotu jistot Oč tedy Francouzům běží? Sociolog Denis Muzet to formuluje slovy „neustálé potvrzování morální a sociální smlouvy“. Srozumitelněji řečeno, ničím nezpochybněnou permanentní jistotu jistot. Sociálních, zdravotních, školních, pracovních, penzijních... Je-li tato situace třeba jen náznakem ohrožena, například nezbytností reforem finančně neúnosného sociálního či důchodového systému, oheň je okamžitě na střeše.
Odbory zahrnují jen šest procent zaměstnanců, takže měřeno členskou základnou patří k nejméně početným v Evropě, ale přesto jsou schopny zorganizovat stávky, jež zablokují města či celou zemi na řadu dnů. A to nejenom kvůli vládní reformě, ale třeba i proto, že se průvodčí vlakové soupravy pohádal s cestujícími a pod tíhou nadávek se psychicky zhroutil.
Francie proto často připomíná schizofrenní zemi, kde pasažéři zablokovaní na letištích či nádražích při stávkách nebo automobilisté uvěznění na dálnicích mezi traktory sociálně rozpálených sedláků svorně nadávají na nepříznivou situaci, aby vzápětí solidárně prohlásili, že nespokojení pracující na podobný postup mají určitě právo.
Ročně tím stát přichází o miliardy eur, které nahrazuje zvyšováním daní a zaváděním poplatků. Jde o začarovaný kruh, z něhož není úniku ani v ekonomicky nepříznivých dobách, kdy by se očekávalo, že se spíše bude pracovat. Naopak, čím více Francouzi cítí ohrožení svého statu quo, tím razantněji tlačí na stát, vyžadují další záruky, úlevy, výhody, anebo přinejmenším potvrzení stávajícího stavu. Když se měla na začátku tohoto století reformovat evropská zemědělská politika, z níž na úkor všech členských zemí a především Německa nejvíce profituje Francie, spustili sedláci takový tartas, že vláda prezidenta Chiraka v Bruselu rychle vymohla zmrazení změn až do roku 2013.
Jen aby se nerozběsnili Obdobná situace je i dnes, kdy Francie stejně jako zbytek světa čelí ekonomické a finanční krizi. Zase ale po svém, což přesně popsal šéfredaktor časopisu Le Point, Franz-Olivier Giesbert: „Když finanční krize devastuje světovou ekonomiku, všude jinde se s tím snaží vyrovnat nejenom státní pomocí, ale reformami, novou politikou, šetřením a efektivní prací. U nás se začne stávkovat. Je to francouzské, a tudíž normální. Bez přestání protestujeme proti vládní politice, jako jsme schopní protestovat kvůli tomu, že sněžilo, anebo proti nedávné vichřici, která zničila část našich lesů. Takováto francouzská výjimečnost se pomalu ale jistě stává světovou atrakcí.“
Prizmatem této výjimečnosti je proto třeba vnímat i nedávný výrok prezidenta Nicolase Sarkozyho, v němž vyzývá francouzské automobilky působící v České republice, aby se vrátily domů. Před dvěma týdny proběhly celonárodní stávky pracujících nespokojených s vládními kroky v boji s ekonomickými problémy. Neboli se štědrými subvencemi pro banky, ale i společnosti, které - jako automobilový koncern PCA - působí v zahraničí a nevytvářejí tak pracovní místa ve Francii. Další kolo stávek je ohlášeno na 19. února. Jinými slovy hrozí nebezpečí, že neustále lehce podrážděný býk se skutečně rozběsní. Proto je nutné ho nějak uchlácholit. Otázkou zůstává, jak dlouho lze tuto francouzskou výjimečnost tak výjimečně nebezpečnými výroky ještě řešit.
O autorovi| Jaroslav Formánek, redaktor Respektu
