Jedním z hlavních argumentů, s nimiž přišli oponenti žádající odmítnutí Lisabonské smlouvy, je další omezování naší národní suverenity. Dochází k němu podle nich proto, že u řady témat, o nichž se dosud na zasedání Rady EU hlasuje jednomyslně, se má přejít k hlasování kvalifikovanou většinou. Jinak řečeno, členský stát může být nucen přijmout opatření, proti němuž se postavil, ale byl přehlasován. Při požadavku jednomyslnosti by mohl takové rozhodnutí rady vetovat. Je ale zřejmé, že málokdo z tak zásadových odpůrců smlouvu skutečně četl - představa o výrazném omezení naší suverenity prostě zaznívá z jejich prohlášení, ale není doložena fakty.
A tak jsem si dal práci a pročetl zajímavou studii Centra pro studium evropské politiky. Jeho experti pečlivě porovnali dosavadní praxi s „Lisabonem“ a zjistili, že se od jednomyslnosti přechází k hlasování kvalifikovanou většinou celkem ve 21 ustanoveních. Patří mezi ně tak „stěžejní“ témata, jako jsou revize statutu Výboru regionů a Hospodářského a sociálního výboru, opatření pro výkon správy vlastních zdrojů evropského rozpočtu, podmínky pro fungování služeb veřejného zájmu na vnitřním trhu EU, opatření pro konzulární a diplomatickou ochranu, cestovní ruch, ochrana duševního vlastnictví, výzkum vesmíru, prevence kriminality po zrušení hraničních kontrol, administrativní spolupráce, humanitární pomoc, administrativa EU. Jediné skutečně závažné téma, kde se nově uplatňuje většinové hlasování, je energetická politika - ovšem s výhradou, že to, jaké primární zdroje bude členský stát využívat, je jeho výsostnou záležitostí.
Jinak řečeno, i nadále zůstávají v kategorii jednomyslného hlasování taková témata, jako je daňová politika, sociální politika atd. Kladu si otázku: kde je onen výrazný rozdíl mezi ustanoveními dnes platné smlouvy z Nice (kterou český parlament ratifikoval a prezident bez námitek podepsal), že to musel projednávat Ústavní soud?
O autorovi| Zdeněk Šrein, vysokoškolský profesor
