Pro jedince je důležité nejen se dožít reprodukčního věku, ale také najít vhodného partnera a nějak ho přimět k páření, uvádí Jaroslav Flegr ve své knize „Evoluční biologie“. Ačkoliv s myšlenkou pohlavního výběru přišel už objevitel evoluční teorie britský přírodovědec Charles Darwin ve druhé polovině 19. století, stále se drží ve středu pozornosti evolučních biologů a nejspíš ještě dlouho bude.
Nejčastěji probíhá pohlavní výběr jako soutěž samců o samice. Buď jde o přímý boj „muže proti muži (ale také ženy proti ženě)“, nebo o závod ve vývoji znaků atraktivních pro druhé pohlaví. To vede ke vzniku podivných tělních struktur, například obrovských kusadel brouků roháčů nebo nepraktického ocasu páva.
Obojí svým majitelům sice překáží, ale zároveň je to užitečné k získání samice. Ať už v boji (v případě roháče), nebo k přilákání její pozornosti (v případě páva). Podobné znaky mnohdy vedou k větší úmrtnosti svých nositelů. Existuje mnoho teorií, proč si samice vybírají znevýhodněné samce.
Handicapová hypotéza tvrdí, že pokud samec přežije i navzdory abnormálně velkému handicapu, například dlouhým ocasním perům, je pravděpodobně kvalitní a zplodí stejně kvalitní potomstvo.
Hypotéza dobrých genů zase tvrdí, že samice si vybírají znaky, které signalizují dobré zdraví jejich nositele.
Druhotné pohlavní znaky mohou signalizovat zasažení jedince parazity. Například kohout s vybledlým hřebínkem má v těle přemíru cizopasníků. U tažných ptáků se podařilo zjistit, že druhotné pohlavní znaky vypovídají o kvalitě zimoviště.
