Premiéra se koná dnes.
Tento Evropan s francouzskými, dánskými a polskými kořeny debutoval v roce 1988 ve Vídeňské státní opeře a od té doby tam jako stálý hostující dirigent řídil stovky představení.
V pozici hudebního ředitele působil v operních divadlech i u orchestrů celého světa, nejnověji v Santiagu de Chile. Stal se mezinárodně uznávanou dirigentskou osobností, kterou zvou významné soubory a instituce.
* LN Během své rozsáhlé dirigentské kariéry jste pracoval s orchestry po celém světě. Jsou stejné, nebo rozdílné?
Je obrovské množství rozdílů: ve zvuku, v přístupu k práci, v mentalitě, ve vztahu k dirigentovi, k posluchačům. Některé orchestry potřebují hodně času k přípravě, k pochopení a zažití studované skladby. Jiné orchestry jsou zvyklé pracovat rychle. Osobně dávám přednost dlouhodobějšímu studiu, které může jít do detailů a do hloubky.
* LN A je dnes interpretace hudby „globalizovaná“, nebo si orchestry při interpretaci téhož díla zachovaly svou individualitu?
Spektrum interpretace evropské hudby bylo dříve mnohem bohatší než dnes. Unifikaci ovlivnily hlavně nahrávky. Orchestry i sólisté se často obávají být jiní, což považuji za velmi nešťastné. Jedna z nejkrásnějších věcí na výkonném umění je to, že nejsme svázáni exaktními parametry jako například při řešení matematických rébusů nebo při správě bankovních účtů. Hudbu nelze takto přesně měřit. Jistě poznáme, když houslista hraje falešně, to je ale fakt, ne otázka přístupu. Dnes se dá udělat perfektní nahrávka uměle. Když snaha o technickou dokonalost převládne, mohou se vytratit pro mne podstatné vazby mezi publikem a interpretem; spontaneita a emoční poselství hudby se kvůli technické dokonalosti dostává na vedlejší kolej. Ideálem je dosáhnout obojího, o to se svým přístupem snažím.
* LN Jste považován za znalce Janáčkova díla. Čím vás Janáček tak zaujal?
K Janáčkovi mám vztah jako k žádnému jinému skladateli 20. století, obdivuji ho až fanaticky. Ukázal, jak mohou být propojeny emoce, národnost a originalita zcela unikátním způsobem – vše vychází z hloubi jeho duše. Ostatně Wagnera vnímám podobně.
* LN Tím se dostáváme k vašemu nastudování Tristana a Isoldy ve Státní opeře. Jaký je váš přístup?
Máme štěstí, že Wagner napsal knížku O dirigování. Vyjadřuje se v ní ke své vlastní dirigentské praxi i ke své zkušenosti s jinými dirigenty. Podstatou je svoboda a flexibilita. Podle Wagnera zápis v partituře je jen interpretační vodítko. Neexistuje jen jeden jediný způsob, jak se má určitá hudba hrát. Například při výkladu Wagnerových předpisů dynamiky si musíme uvědomit, že každé operní divadlo má jiné akustické podmínky, jiné hráče, jiné zpěváky. A vracíme se k tomu, co jsem říkal na začátku. V hudbě nic není jednou pro vždy vytesáno do kamene, hudba není stroj, ale živoucí organismus – jako lidská bytost.
