Svět vytvářený médii je opravdu zvláštní. Ze zpráv o papežově návštěvě ve Španělsku by mohl čtenář nabýt dojmu, že hlavním smyslem jeho cesty bylo vyhlásit proti Čechům div ne křížovou výpravu. Skutečnost ovšem byla poněkud prostší. Anebo – i ve své prostotě byla pro média stále ještě příliš komplikovaná. Proto bylo třeba ji lehce upravit.
Papež ve Španělsku mluvil hlavně o Španělsku a dále o problémech, které se týkají celé Evropy. Jeho program obsahoval prohlášení na různé úrovni, pro různé publikum a v různých souvislostech. V médiích citovaný výrok o potřebě obnovit víru, aby čelila „hrozbě světskosti“ ve Francii, v Čechách a také ve Španělsku, nebyl pronesen během kázání, ale v rozhovoru s novináři. Už z uvedeného kontextu je patrné, že o Česko papeži nešlo. Naše země posloužila jen jako příklad a místo ní klidně mohlo být zmíněno třeba Estonsko.
I když papeži o Česko příliš nešlo, nechápu, co místním kritikům na jeho prohlášení vadí. Pod pojmem světskost si lze představit různé věci. Papež ale zjevně nebojuje proti zastupitelské demokracii, svobodě svědomí či vyznání, nezávislým soudům apod. Ne, bojuje proti tomu, aby se lidské sobectví povyšovalo na zákon.
Pokud byl zmíněný výrok v médiích citován přesně, pak z něj také vyplývá, že hlavní váhu v „boji“ s rozbujelým sekularismem papež nepřikládá mocenským nástrojům, ale obnově víry. I to je zcela logické. Církev nebude ničím, pokud sama nebude žít z víry. Nechápu, proč má někdo papeži za zlé, když o tom mluví. Má snad prohlásit, že víra dnes není důležitá? Anebo že se rozšířila tak dokonale, že vůbec nepotřebuje vnitřní obnovu?
Ve svém kázání v poutním kostele sv. Jakuba v Santiagu de Compostela papež neřekl nic nesrozumitelného ani nepochopitelného. Jen opakoval to, co slýchávaly generace našich předků, aniž by jim na tom přišlo něco divného. To, co tak rádi vytěsňujeme ze svých životů. Papež mluvil o tom, že Bůh existuje. To on nám dal život a on je ten nekonečný cíl, který se jako příslib vznáší za všemi dobrými a krásnými věcmi tohoto světa. To bylo to skutečné poselství, které Benedikt XVI. znovu zvěstoval lidem ochotným naslouchat. Je na tom něco pohoršlivého? Sen o „krotkém“ papeži Jako Češi a Evropané si samozřejmě můžeme vybrat, zda zvolíme světskost, nebo obnovu. Z toho, jak evropská média pracují například s „náhodně“ vybranými výroky osob, které ve Španělsku zažily papežovu návštěvu, z toho, jak televizní štáby usoudily, že nejzajímavější částí návštěvy jsou demonstrace homosexuálů – z toho všeho je zřejmé, že v následujících letech bude stále silnější tlak na to, aby si katolická církev postavila do čela „krotkého“ papeže, který nebude kritizovat současnou podobu světa. Zatím každý režim usiloval o ochočení křesťanství a je zjevné, že naše doba nebude výjimkou. Agresivní sekularismus převracející tradiční hodnoty totiž není nějakou papežovou chimérou, ale tou nejskutečnější realitou dneška.
Doplňkem ochočeného křesťanství by se pak měl stát kapesní Bůh. Bůh, který se neplete do světských záležitostí. Bůh, kterého máme pěkně pod kontrolou a vytahujeme ho jen tehdy, když si chceme trochu zameditovat. Takový Bůh ovšem není Bohem biblické tradice, a není to Bůh, ve kterého se všemi chybami a nedostatky věřili po tisíciletí naši předkové. Je pravda, že dnešní stav křesťanství jako by nahrával představě, že právě takto by měla vypadat nedaleká budoucnost. I tady měl ovšem papež pravdu, když připomněl, že přinejmenším jednou se už zdálo, že křesťanství ve své tradiční podobě bude nahrazeno novou, moderní a racionalizovanou verzí. Tehdy to bylo právě Španělsko, odkud vzešly nejsilnější impulzy k jeho vnitřní obnově. Tyto impulzy, navždy spojené se jmény Terezie z Avily, Jana od Kříže a Ignáce z Loyoly, přitom byly „moderní“ i „tradiční“ zároveň. V každém případě nebyly založeny na představě kapesního Boha. Jistě, nikde není psáno, že se podobných impulzů v dohledné době dostane i současnému křesťanství. Nikde ale není ani psáno, že k tomu nedojde. Nic nekončí, dějiny jsou otevřené.
Papež svou návštěvu Španělska završil vysvěcením Gaudího chrámu Sagrada Família v Barceloně. Komentáře většinou zdůrazňovaly zasvěcení chrámu Svaté rodině, které lze snadno vztáhnout k papežově obraně tradiční rodiny. Barcelonský chrám má však přinejmenším ještě jeden podstatný aspekt, který papež patrně nechtěně svou návštěvou zdůraznil. Jeho dokončení na základě Gaudího projektu totiž trvá už déle než století – tak jako u většiny velkých katedrál. Toto stavění napříč generacemi je právě vyjádřením skutečného společenství, které přetrvává jedince a směřuje k nadosobnímu cíli. Samozřejmě si lze klást otázku, jaké chrámy po sobě zanechá evropský sekularismus.
***
Doplňkem ochočeného křesťanství by se měl stát kapesní Bůh, který se neplete do světských záležitostí. Bůh, kterého máme pěkně pod kontrolou a vytahujeme ho jen tehdy, když si chceme trochu zameditovat.
Agresivní sekularismus převracející tradiční hodnoty není nějakou papežovou chimérou, ale realitou dneška
O autorovi| PAVEL KALINA, historik umění a architektury
