Fakt je, že finanční kondice českých bank je příkladná. Finanční krize se jich nedotkla a zátěžové testy zvládají výborně. Čech se pne pýchou. Stejně jako oslík, kterého pán podrbe za uchem, že pěkně táhne.
Zdraví bank je fikce: platíme obří poplatky a vysoké úroky za iluzi bezpečí. Drahou iluzi, vlastníkům tuzemských bank se jejich počáteční investice vrátila už za zhruba šest let. Od té doby vydělávají ročně desítky miliard korun. A co za to? Pocit.
Ale jak se ukazuje, jde to i jinak. Evropské dění posledních měsíců dokládá, že bezpečné jsou pro klienty vlastně všechny banky. Ať jsou konzervativní a „pořádné“, jako ty české, nebo ať jejich šéfové prohrají kabát. Krach banky je nyní v Evropě zakázaný. Když se to s nějakým ústavem nahne, státní či bruselští ochránci bezpečí klientů přispěchají s balíčkem. A kde ho vezmou? Z daní, které často ještě ani nevybrali. A které zaplatí – klienti bank, protože těmi jsme všichni.
Proč by se tedy měli lidé starat o to, jak to šéfům bank šlape? Ve výsledku to je přece jedno. Možná, pro větší přehled, by bylo lepší veškeré poplatky a úroky rovnou zrušit a jistou sumu posílat přímo do bruselského sanačního fondu. Ať už si to úředníci s bankéři rozdělí, jak chtějí. Aspoň bychom nemuseli předstírat, že jde o nějaký trh.
