V Praze na Letné, v bohaté středostavovské čtvrti nedaleko centra města, kde se na ulici střídají vietnamské večerky s těmi arabskými a zní tu všechny světové jazyky, jsou řeči o české xenofobii skoro nepatřičné. „Česká společnost se mění k lepšímu. Mám tak dvě špatné zkušenosti na tisíc dobrých,“ říká Zuzana Králová. Tahle půvabná žena je překvapivou odbornicí na českou míru tolerance: Před dvěma lety si ze Spojených států přivezla adoptovanou černošskou holčičku Georgiu.
„Fuj, černé dítě,“ ulevil si jednou za jejími zády holohlavý mladík v těžkých botách. To ráznou mladou ženu nezaskočilo. Na rozdíl od posledního střetnutí s nepřátelskou realitou: Strážce bílých Čech se vyklubal ze vzdělaného muže v obleku, jenž navíc reprezentuje český stát.
Vznešená instituce
Jmenuje se Zdeněk Kapitán a šéfuje brněnskému Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD). Tato instituce vznikla před deseti lety a ke slovu přichází vždy, když jsou ve hře práva dětí na mezinárodním poli. Zdejší úředníci jsou asi nejvíc vidět, když řeší uplakanou agendu bolestných roztržek mezi rodiči různých státních příslušností.
Jako druhý nejdůležitější bod své činnosti má úřad na svých webových stránkách uvedenu problematiku mezinárodních adopcí – to znamená, že zprostředkovává adopce českých dětí do zahraničních rodin i dětí pocházejících z ciziny do rodin českých. Přísné podmínky těchto adopcí určuje tzv. Haagská úmluva, podepsaná jednaosmdesáti zeměmi.
Jenže v praxi naplňuje tento úřad své poslání jen napůl. Za léta své existence se naučil „vyvážet“ nechtěné malé Čechy – většinou romského původu – do vyspělých evropských zemí. Celkem jich bylo 320 a mířili hlavně do severských států a Itálie.
Naopak přes stále rostoucí zájem nepřišlo prostřednictvím ÚMPOD do Česka ani jedno opuštěné dítě z ciziny. Proč? Zdá se, že vysvětlení tohoto kontrastu je poměrně zneklidňující: Tady v Brně se totiž – trochu v rozporu s posláním úřadu – dbá na rasovou hygienu české populace.
Rasismus? Přirozená věc!
„Myslím, že je to v naprosté většině případů idealismus. Ti lidé to s adopcí ze zahraničí myslí hrozně dobře, ale platí pro ně biblické, oni nevědí, co činí,“ říká ředitel ÚMPOD Zdeněk Kapitán ve své brněnské kanceláři. V čele úřadu je rok a čtyři měsíce.
Z oken si vychutnává pohled na historické centrum Brna, za zády mu visí nástěnná mapa světa. Zaostřeno má přitom na africké Kongo, odkud si Češi začali před dvěma lety vozit adoptované „černoušky“, jak dětem ze třetího světa ředitel úřadu bez mrknutí oka říká. Zdeněk Kapitán vystupuje v poslední době ve sdělovacích prostředcích a snaží se – také etnickými argumenty – proti těmto adopcím bojovat.
Kongo k Haagské úmluvě nepřistoupilo, to dává potenciálním rodičům možnost brněnský úřad – který, zopakujme to, dosud nezprostředkoval ani jednu adopci – obejít a vydat se pro děti do Afriky na vlastní pěst. Za poslední dva roky jde o necelou dvacítku případů, ale zájem o adopce z Konga roste.
„Rasismus je podle mého názoru přirozená věc,“ vysvětluje v jednu chvíli Kapitán. „Chcete říct, že jsme v postmoderní době překonali to, co fungovalo celý středověk, čemu se národy bránily a díky čemu jsme udrželi relativní národní čistotu? Já do toho nechci vkládat žádné nacionalistické myšlenky. Zeptám se takto: Proč sem ty děti pouštět?“ rozčílí se, když namítám, že představa, že Česko v 21. století uchrání před migračními vlnami, je přinejmenším donkichotská.
Kongo: Do roka!
„Pomáhala jsem s adopcí v Kongu několika rodinám. Byli to spíš přátelé. Měli promyšlený plán, nejednali impulzivně a také neuspěli s adopcí tady u nás,“ říká česká novinářka a humanitární pracovnice Markéta Kutilová, která se zabývá touto africkou zemí.
Už roky Kongo sužuje válečný konflikt a tamní sirotčince se plní opuštěnými dětmi. Chtělo to sice trpělivost a, jak přiznává Kutilová, také pár úplatků – v nestabilní zemi běžných tzv. motivací do kapes konžských úředníků – zpravidla to ale netrvalo déle než rok a čeští žadatelé měli doma černošské mimino.
Černošské – tohle adjektivum není v příbězích rodičů žádajících o adopci v Kongu důležité. Šance získat zdravé batole v českém adopčním systému není vysoká. A páry usilující o adopci v cizině spojuje většinou ještě jedna podstatná věc: Často by mimino z českého ústavu ani nedostali – třeba kvůli vyššímu věku jednoho z partnerů.
„Jde mi jen o to, aby děti adoptované z třetího světa neskončily později v ústavech, pokud rodiče výchovu nezvládnou,“ namítá Zdeněk Kapitán, když vysvětluje, proč je proti adopcím z Konga. Jeho logika je jednoduchá: Čím více bude takových adopcí, tím větší je riziko selhání rodičů.
„Když máme zkušenost z historie, ale i současnosti, například z Nizozemska, kde je 48 procent obyvatel jiných než čistých Nizozemců, a nikdo nepopře, že to tam vře, zkusme pracovat i s touto informací,“ popisuje Kapitán, co všechno ovlivňuje vystupování jeho úřadu. Své informace čerpal z médií.
Naopak ale ve svých úvahách vyzdvihuje třeba Dánsko, kde prý „umí rasismus sociálně zvládat“ a lépe tam funguje spolupráce úřadů a adoptivních rodin než u nás. Ostatně do Dánska odchází nejvíc českých nechtěných dětí.
Občas při jeho slovech ale i zatrne. „Přehraju míček na stranu žadatelů. Proč nechtějí romské dítě z ústavu, které pomoc potřebuje zrovna tak jako dítě z Konga? Tmavé jako tmavé.“ Nicméně tenhle argument je na místě, o něm později – Zdeněk Kapitán totiž přitvrzuje. „Není černoch jako černoch. Umím si představit, že na různé lidi bude esteticky působit jinak černoch ze severní Afriky a jinak černoch z rovníkové Afriky, který je, jak říká jedna paní, tak černý, až je fialový. Ta fyziognomie je, řekněme, méně jemná, než na co jsme zvyklí v podmínkách Evropy,“ vynáší další argument proti adopcím z rovníkového Konga ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Georgia a Maxipes Fík
Rodiče, kteří adoptují černé děti, vykresluje Zdeněk Kapitán jako nesvéprávné idealisty, jimž přijde malý černoušek roztomilý, ale dál nedohlédnou. Co na to Zuzana Králová, která žádné odstíny černošství neřeší a chtěla prostě dítě, jemuž jeho vlastní rodina nedokázala nabídnout budoucnost? Platí o ní Kapitánovo biblické, „neví, co činí“?
V Americe si Zuzana prošla skoro ročním podrobným zkoumáním, zda je na adopci připravená. A dokonce si s biologickou matkou své malé adoptivní dcery podala ruku.
„Připravuji se na Georgiin temperament nebo také na to, že tyto děti dříve dospívají, zejména sexuálně. Netuším, co jí půjde ve škole, co naopak ne, jaké sporty se jí budou líbit. To mi ale přijde vlastně zábavné a svým způsobem osvobozující. Své dítě by člověk tlačil do toho, co baví jeho,“ říká mladá matka, která mimochodem kvůli adopci absolvovala roční kurz dětské psychologie. Pracuje jako PR manažerka.
Její domácnost je možná trochu netradiční, malá Georgia si hraje jak s černošskou panenkou, tak s Maxipsem Fíkem z českého Večerníčku, ale nic tady nenasvědčuje hrozbám, před kterými varuje Zdeněk Kapitán. Jeho povýšená slova o „neotestovaných“ rodičích, kteří dřív nebo později bez prověření jeho úřadu selžou, se tu rozbíjí o obyčejné klidné rodinné prostředí.
Anebo je Zuzana Králová tolik výjimečná? Jsou jiní rodiče, kteří usilují o adopci – třeba z Konga – zcela odlišní, nevyspělí a nezodpovědní šílenci?
„Mě se řeči pana Kapitána nesmírně dotýkají. Chtěla jsem adoptovat dítě tady v Česku, bylo mi jedno, jestli bude, nebo nebude barevné. Klidně i romské. Ale Česká republika mi nedala možnost. Já jsem neadoptovala dítě, protože by bylo krásné a černé, ale protože jsem chtěla adoptovat dítě. A pak – jak si pan Kapitán může dovolit soudit, co se lidem honí v hlavě, když se pro adopci venku rozhodnou? Navíc svými postoji vytváří problémy dětem, o které jde, nálepkuje je a měl by dělat přesný opak,“ říká Zuzana Králová a upozorňuje ještě na jednu věc: Než se rozhodla na vlastní pěst adoptovat dítě v USA přes tamní adopční agenturu, sama se obrátila na brněnský ÚMPOD. „Dříve jsem zvažovala, že bych adoptovala dítě z Latinské Ameriky, jsem španělštinářka. Ale v Brně mi překvapivě sami poradili, že pokud na té adopci trvám, ať si vyberu zemi, která není signatářem Haagské úmluvy. Prý by to bylo přes úřad příliš složité. Ať si zařídím všechno sama a je pak postavím před hotovou věc,“ říká. Jméno úředníka si Zuzana, bohužel, nepamatuje, ale trvá na svém. Nakonec zvolila USA – a přesto, že je země signatářem zmiňované Haagské úmluvy, musela si všechno zařídit sama.
Proč ne Roma?
Jakkoli obcházejí brněnský úřad, jsou adopce z Konga zcela legální. České úřady – například ambasáda – nemají jinou volbu než osvojení, které proběhne podle zákonů dané země, potvrdit. Rodiče pak už jen čeká cesta na zvláštní matriku, znovu v Brně, kde dítě dostane rodné číslo – a je z něj Čech jako řemen.
Rozvířená atmosféra, která kolem zahraničních adopcí v posledních týdnech panuje, svědčí ze všeho nejvíc o tom, že české úřady něco zaspaly. Podle všeho nechaly pár rodin, aby své rodičovské touhy naplnily touto dobrodružnější cestou. Úředníci si povýšeně takové lidi onálepkovali jako „výstředníky“. Jenže jak se „know-how“ šířilo, situace se začala vymykat kontrole.
Reportéři České televize zkusili na vlastní kůži adoptovat dítě z Konga. Výsledek? Zjistili, že u nás zřejmě funguje neoficiální agentura, která může na zprostředkování jedné adopce z nepřehledné africké země vydělávat statisíce korun. Vést ji má jistá Jana Dirlbecková, která si do České republiky dovezla svou konžskou holčičku už před několika lety.
Možná proto volí Zdeněk Kapitán tak silná slova. Úřad je totiž tak trochu v průšvihu. Svou nečinností vyklidil pole a Češi si našli cestu, jak si nenechat diktovat soukromí od úředníků. A proč rodiče toužící po miminku neadoptují romské dítě?
Svou roli tu nejspíš hraje strach z nezvládnuté výchovy, ale motivace může být skutečně různá. Naďa Straková podstupuje se svým manželem už dva roky zdlouhavé vyřizování adopce dítěte z Filipín. Zvolili oficiální cestu přes brněnský úřad. Prošli všemi psychologickými testy, nechali sociální pracovníky, aby jim nahlédli hluboko do soukromí, a filipínským úřadům zase manželé potvrdili, že dítě ze silně katolické země nebude v Česku duchovně strádat. A proč to všechno podstupují? „Chceme dítě z Filipín, protože máme k této zemi blízko. Strávili jsme tam poměrně hodně času. Knihovnu máme plnou knížek, které o zemi pojednávají. Učíme se místní jazyk. Je to naše soukromé rozhodnutí,“ odpovídá na výše položenou otázku budoucí adoptivní matka Naďa Straková. Díky její odhodlanosti uznal tuto svobodnou volbu i zápecnický brněnský úřad. Jejich filipínská holčička bude pravděpodobně prvním dítětem, jehož osvojení do České republiky ÚMPOD za deset let své existence zprostředkuje.
***
O ADOPCi „ROZTOMILÝCH ČERNOUŠKŮ“
? Z výroků ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána vyvozuji, že není přítelem zahraničních adopcí, zejména ne dětí jiné barvy pleti. češi by rádi „pěkného černouška“, když už není k mání blonďatá holčička, usuzuje ředitel v médiích a dodává, že si letos češi osvojili osm dětí z Konga. Zatím se prý neděje nic mimořádného, ale: známe jejich identitu a „případy“ sledujeme. Může se totiž naplnit celá řada scénářů – česká xenofobie černým dětem znesnadní život; děti budou mít psychické problémy s vlastní identitou; objeví se nemoc, „na kterou čeští lékaři nebudou připraveni“… dívám se ještě jednou, jestli jsem se nespletl a nečtu třeba rozhovor s bachařem, ale ne, opravdu, ředitel je tu na ochranu práv dětí. nezlehčuji uzel dilemat budoucích adoptivních rodičů, kteří usilují o dítě z ciziny. Zajímalo by mě ale, jak ředitel přišel na to, že o nich dlouze a bolestně nepřemýšleli. Že si nejsou vědomi, do jakého jdou rizika. Asi proto, že si u jeho úřadu nepodali žádost s kolkem, životopisem a posudkem závodní stranické organizace. V jeho výrocích nenajdeme jediný konkrétní příklad, jen obecné dohady a spekulace urážející adoptivní rodiče. při projížďce evropou (o Americe nemluvě) si dnes člověk uvědomí, jak se za víc než dvacet let etnicky a kulturně proměnila. na fotbalovém mistrovství světa váleli němci Khedira, cacau, Boateng a Özil (Lukas podolski a Miroslav Klose jsou „etnicky čistí“). Česko je v porovnání s tím jakýmsi homogenním ostrovem, ale i tady se časy mění. pořád je tu dost lidí podle vzoru ředitele našeho úřadu, jehož vyjádření jsou v těsném sousedství té xenofobie, před níž nás chce údajně chránit. V generaci mých dětí už však nejsou výjimkami děti různé barvy pleti, jejichž jazykem je dokonalá pražština; většinou nemívají se spolužáky problémy. Svět je barevný a bude barevnější. Všem potížím navzdory je to dobrý vývoj. Dík všem, kteří se mu nebojí napomáhat a nestraší, k čemu všemu může dojít. Tedy také rodičům, kteří (věřím, že v naprosté většině po zvážení rizik) zahraniční adopci podstoupí. napadá mě, že kdybych chtěl adoptovat africké dítě, potřeboval bych dobrou radu, zákony ukotvené v mezinárodních úmluvách a podporu těch, kteří ji mají v popisu práce. Ředitel Kapitán by byl posledním člověkem na zeměkouli, na něhož bych se pro takovou pomoc obracel. Tomáš Klvaňa, univerzitní pedagog a manažer „Černoch z rovníkové Afriky je tak černý, až je fialový.“
O autorovi| Tereza Nosálková redaktorka Pátku tereza.nosalkova@lidovky.cz
