Hodnotu panenství a celibátu Aristoteles zpochybnil, což se středověkým vykladačům jeho díla příliš nelíbilo, říká Pavel Blažek z Filozofického ústavu Akademie věd ČR.
* LN Zabýváte se středověkými ohlasy na Aristotelovy názory o manželství. Jak jste na toto téma přišel?
Mám šest dětí, a tak se o manželství a rodinu velmi zajímám. Jak doma, tak v práci. Středověký ohlas Aristotelových textů o soužití muže a ženy jsem si vybral během studií na univerzitě v Lovani, když jsem hledal vhodné téma pro dizertační práci. Všiml jsem si totiž, že středověká recepce názorů antického myslitele v této oblasti dosud nebyla zmapována.
* LN Aristoteles byl v očích středověkých teologů považován za pohana, jak tedy mohli jeho názory přijímat?
Ano, panovalo vědomí o jeho pohanství, proto k němu také někteří tehdejší učenci přistupovali s jistou rezervou. Zároveň se však už v antice prosadil mezi křesťanskými mysliteli názor, že křesťané mohou z pohanských autorů legitimně čerpat. Sv. Augustin tento přístup například zdůvodňoval poukazem na skutečnost, že i Izraelité si při odchodu z Egypta odvezli egyptské zlato. Takže i středověcí myslitelé obrazně řečeno dolovali z Aristotela „zlato“. A navíc jeho filozofie až na několik málo aspektů nebyla v žádném fundamentálním rozporu s křesťanstvím, proto jej ve středověku přijímali celkem pozitivně.
* LN Jaký byl cíl vašeho výzkumu?
Zajímalo mě, jak byly Aristotelovy názory na soužití muže a ženy přejímány a vykládány a jak ovlivnily středověké pojetí manželství.
* LN Co středověké vykladače především zaujalo?
Summa summarum lze říct, že četli Aristotela jako jakési filozofické potvrzení tehdejšího křesťanského pojetí manželství. Z antického filozofa dovozovali například křesťanskou nauku o nerozlučnosti manželství.
* LN Ale v antice se manželství považovalo za dost volný svazek a rozvod byl možný. Jak tedy ve středověku dospěli k názoru, že Aristoteles považoval manželství za nerozlučné?
To je do značné míry pravda. Aristoteles se dokonce otázkou nerozlučnosti nikde přímo nezabývá. Středověcí teologové a filozofové si pomocí různých interpretačních strategií z jeho díla vyvodili to, co pro svoje křesťanské pojetí manželství potřebovali. Činili tak metodou propojování a systematického domýšlení jeho myšlenek v křesťanském duchu.
* LN Objevil jste nějaké Aristotelovy názory, které středověcí čtenáři odmítali přijmout?
Pokud jde o manželství ne, avšak ano, pokud jde o jeho protějšek, tedy celibát a panenství. Pro středověk byly ideálem křesťanského života. Manželství se sice také považovalo za něco pozitivního a dobrého, ale v hierarchii hodnot stálo vždy o stupínek níže než dobrovolná pohlavní abstinence. A právě zde vyvolala jistý problém Aristotelova nauka o uměřenosti. Podle něj je ctnost uměřenosti jakousi střední cestou mezi dvěma extrémy, chcete-li neřestmi. Tyto Aristoteles popisuje jako bud' přílišné vyhledávání pohlavních a obecně tělesných požitků, nebo naprosté vyhýbání se těmto požitkům. Zvláště tento druhý „extrém“ středověké filozofy a teology značně znepokojil, protože zpochybnil jejich ideál celibátu a panenství.
* LN Jak se ve středověku s tímto názorem vyrovnali?
Pomocí metody milosrdného výkladu Aristotela. Snažili se dokázat, že jeho negativní hodnocení vyhýbání se tělesným požitkům vlastně nijak nezpochybňuje křesťanský ideál panenství a celibátu. Podle jejich výkladu Aristoteles má totiž na mysli pouze nerozumné a naprosté vyhýbání se těmto požitkům. V případě dobrovolného panenství a celibátu však o něčem takovém nemůže být řeč. Nejde zde totiž o zřeknutí se všech tělesných požitků, ale jen těch pohlavních. Nejde ani o nerozumné, nezdůvodněné vyhýbání se těmto požitkům. Panenství a celibát totiž mají umožnit člověku, aby se mohl lépe věnovat náboženské kontemplaci a intelektuální činnosti, a manželství a sex jsou tomu překážkou.
* LN Našel jste mezi středověkými vykladači někoho, koho bychom mohli označit za jakéhosi Giordanna Bruna, tedy kacíře, který s naukou o uměřenosti souhlasil?
Ano, jeden z filozofů, Jan Buridan, který působil ve 30. letech 14. století, zastával tak trochu kacířské stanovisko. Ve svém komentáři k Níkomachově Etice se zabývá otázkou, zda je panenství ctnost, či nikoliv. A přiklání se k Aristotelovu pohledu. Dokonce jeho názor dovádí ad absurdum, když tvrdí, že panenství lze považovat za správné a ctnostné jen v případě, kdyby hrozila nákaza partnera. Jako příklad uvádí malomocné. Osobně si myslím, že to Buridan psal s velkou dávkou ironie.
* LN Jaký měl jeho názor ohlas, donutili ho k odvolání?
Kupodivu to nevyvolalo žádný větší rozruch. Asi proto, že čtenářům bylo jasné, že to myslí ironicky, protože na jiném místě svého spisu Buridan mluví zcela opačně.
* LN Jak chápal Aristoteles manželství, jako svazek z lásky, nebo spojení z rozumu?
Považoval manželství za základ domácnosti a tu za základ obce. Zároveň popisoval manželství jako přirozenou formu přátelství. Smyslem a účelem „přátelství“ je podle něj jednak plození potomstva, a tak zachování lidského druhu, dále doplňování se při zabezpečování potřeb každodenního života a za třetí společné úsilí o ctnostný život.
* LN Chcete zmapovat středověkou odezvu také na další antické autory, například na Sokrata, který měl s manželskou Xantipou svoje zkušenosti?
Teď pracuji na projektu, který je přímým pokračováním mého zájmu o manželství, a je to problematika mnohoženství ve středověkém myšlení. Tam kupodivu sehrál menší roli Aristoteles, a naopak velkou roli sehrála bible. Otázka polygamie byla velmi intenzivně diskutována po celý středověk a je zajímavé, že doposud si toho bádání téměř nevšimlo.
* LN Proč se ve středověku o mnohoženství tolik diskutovalo?
Existovalo několik důvodů. Ve Starém zákoně jak známo narážíme na celou řadu příkladů mnohoženství a už v raném křesťanství si církevní otcové kladli otázku, jak to vysvětlit. Ve středověké teologii se nakonec prosadila interpretace svatého Augustina. Podle něho bylo mnohoženství v dobách Starého zákona jakousi boží výjimkou z přirozeného řádu věcí, aby nevymřeli ctitelé pravého Boha. Kromě teologů však diskutovali o mnohoženství také například církevní právníci. Řešili problém, jak zacházet s polygamními muslimskými konvertity ke křesťanství. Jak je všeobecně známo, islám polygamii povoluje. Západní křesťané byli s tímto fenoménem konfrontováni zvláště od dob křižáckých výprav. Nakonec papež Inocenc III. v roce 1201 rozhodl, že si konvertita z polygamního manželství smí ponechat jen první manželku a ostatní musí propustit.
* LN Čekal jste, že mnohoženství bude jednoznačně považováno za nepřípustné?
Ano, obecně to tak lze říct. Velmi mě však překvapila pozice jednoho františkánského teologa z první poloviny čtrnáctého století, který se jmenoval Geralda Odonise. Ten učil, na rozdíl od svých kolegů a předchůdců, že mnohoženství neodporuje přirozenému právu, ba ani evangeliu. Argumentoval tím, že Kristus sice zakázal rozvod, ale nikde nezakázal mnohoženství. Ortodoxní teologové naopak tento problém obcházeli tak, že říkali, když zakázal rozvod, o to více přece musel zakázat mnohoženství. Geraldus tuto interpretaci odmítl a tvrdil, že monogamie je čistě věcí pozitivního práva a že papež z ní může povolit výjimku.
***
Pavel Blažek (* 1974)
* absolvoval bakalářské studium historie na University College London s půlročním studijním pobytem na Scuola Normale Superiore v Pise * magisterské roční studium na univerzitě v Lovani se zaměřením na medievalistiku * doktorandské studium středověkých dějin na univerzitě v Jeně *od roku 2004 pracuje ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR, zabývá se především středověkou sociální filozofií * v roce 2007 publikoval rozsáhlou cizojazyčnou monografii o středověké recepci Aristotelových názorů na manželství
