Přestože již dávno neplatí, že historie se zabývá jen událostmi, jejichž pamětníci již zemřeli, poznávání nejsoudobějších dějin historickými metodami naráží na řadu problémů. Historici nemají náležitý odstup od událostí, mnoho relevantních dokumentů je i v nejliberálnějších demokratických státech po řadu desetiletí nepřístupných, v mediálním šumu je velmi obtížné odlišit podstatné události od balastu. V českém kontextu pak lze rozpoznat další výraznou překážku, kterou je obecně velmi málo probádané období normalizace. Kronika českých zemí se s těmito problémy vyrovnává jediným možným způsobem: důrazem na obecně uznávané mezníky a díla známých osobností.
Posledních čtyřicet let se logicky dělí na dvě desetiletí komunistická a dvě desetiletí demokratická. Tato období spolu mají společného velmi málo, nebo naopak velmi mnoho, záleží na úhlu pohledu. V čem se dnešní život podobá tomu před třiceti lety? Vůbec v ničem, ale žijí ho ti samí lidé. Každý budoucí výzkum, který bude zkoumat s větším odstupem léta 1968–2008, se bude muset zaměřit právě na otázku kontinuity a diskontinuity mezi starým a novým režimem. Pravděpodobně ukáže, že věci nebyly tak černobílé, jak jsme je my, aktéři a bezprostřední pozorovatelé, vnímali.
Závěrečný díl Kroniky českých zemí je uvozen krátkým obdobím pražského jara, které představuje světlý bod v historii komunistické vlády v této zemi. Ani po čtyřiceti letech však nemáme zcela jasno, oč v té době šlo: o souboj dvou frakcí ve vedení KSČ? Upřímnou snahu části komunistické strany demontovat totalitní režim? Nebo snad o lidové protikomunistické hnutí vyvolané zrušením cenzury a uvolněním represe?
Vinou sovětské invaze zůstanou všechny odpovědi v rovině hypotéz. Nesporné však zůstává selhání reformních komunistických elit v následujících měsících. Sovětské tanky z drtivé většiny těch, kteří ještě před několika měsíci získávali popularitu odvážnou reformní politikou, učinily opět poslušné vazaly Kremlu. Důvěru téměř bezmeznou, které se tito lidé těšili ve dnech po invazi, dokázali rychle promarnit v taktizování, boji o vlastní posty a pacifikaci veřejného mínění.
Normalizační neostalinský režim, personifikovaný osobou Gustáva Husáka, který se dostal k moci v dubnu 1969, nemusel k potlačení opozice použít velký teror. Desetitisíce nejradikálnějších odpůrců komunismu odešly do exilu a na většinu ostatních stačila hrozba přeřazení na podřadnou práci. Několik skupin protikomunistických aktivistů bylo rozbito s pomocí udavačů a jejich členové odsouzeni do vězení. Společnost se stáhla do soukromí a začala řešit především to, jak v nedostatkové ekonomice ukojit svůj hlad po spotřebním zboží. Disidentské hnutí od druhé poloviny 70. let mělo skoro jen morální význam: vládnoucí režim nepřimělo k žádným politickým ústupkům.
Zásadní příčinou zhroucení komunistického režimu v listopadu 1989 byla ztráta opory v sovětském centru a příklad sousedních zemí, v nichž existovalo silné opoziční hnutí (Polsko) nebo tam část establishmentu pracovala na pomalé demontáži systému (Maďarsko). Během několika týdnů se komunistická moc zhroutila jak domeček z karet. Rychlost pádu udivila mnohé a některé inspirovala k vytváření bizarních konspiračních teorií. Největší roli tu však zřejmě hrála prozaická skutečnost, že režim ztratil podporu také většiny komunistů, kteří věděli, že bez sovětské armády nemají šanci. „Odvážných“, kteří chtěli demonstrace potlačit tanky jako generál Václavík, byla i ve vedení strany jen hrstka.
Lépe než za první republiky „Co je horší než komunismus?“ zněl počátek jednoho bonmotu z 90. let. Odpověď: „To, co přišlo po něm.“ Transformace politického, a hlavně ekonomického systému vytvořila prostor pro nejrůznější šíbry, často takové, kteří patřili do roku 1989 mezi tzv. nomenklaturní kádry. Iluze, že demokracie vyřeší rychle všechny problémy nahromaděné za 40 let, nevydržela nikomu příliš dlouho. Kromě ztráty navyklých jistot se společnost musela vyrovnat také s rozdělením státu. Jeho civilizovaný průběh je asi největším úspěchem Čechů a Slováků po pádu komunismu.
Na konci druhého desetiletí demokracie je Česko téměř standardní evropskou zemí. Našich dvacet let bude příští rok srovnáváno s dvaceti lety první republiky. „Ve srovnání s první republikou si vedeme výborně a česká demokracie na začátku 21. století je tak dobrá, jak jen může být,“ řekl nedávno v Respektu historik Jiří Kovtun, který žije ve Spojených státech, a může proto dění v Česku sledovat s odstupem.
