Starořecké přísloví, použité jako název tohoto sloupku, mělo podobný význam jako naše „od desíti k pěti“. Má však i další konotaci výměny něčeho noblesního za něco velmi lidového. Je pozoruhodné, jak plné jsou lidské dějiny takovýchto posunů, z větší části dobrovolných a nevynucených nějakou společenskou katastrofou.
Pokud po mongolsko-tatarském vpádu kultura kyjevské Rusi utrpí, dá se to čekat. Pokud nechutné připáleně-mastné karbanátky jisté americké firmy „po dobrém“ vytlačují komplexní a zajímavé domácí kuchyně, je to fenomén hodný bližší pozornosti. O tomto jevu zvaném mcdonaldizace bylo už popsáno mnoho papíru a řečená firma jaksi zástupně přitahuje hněv ekologistů a tradicionalistů v míře, která by byla úměrná nacistickému Lebensbornu. Jedná se totiž o vrcholek ledovce.
Když se jen namátkou podíváme, co po čem v dějinách hmotné i duchovní kultury následovalo, uvidíme mnohokrát tentýž vzorec. Cigareta nahradila nejen vyřezávané a soustruhované dýmky našich zeměpisných šířek, ale i požitek dýmek vodních v Orientu. Rané křesťanství se ve srovnáním s promyšlenou kulturností pozdní antiky, se všemi stoicismy a novoplatonismy, jevilo jako prvoplánová bizarní pověra.
V současné době zažívaný prudký posun od kultury knižní k internetové je také mcdonaldizační povahy v nejvyšší míře a brzy umrtví značnou část světového písemnictví. Proč k těmto posunům vlastně dochází a co je jim společné? Předně je to menší časová (či intelektuální) náročnost. Bez nutnosti do dotyčné kultury delší dobu, většinou po léta a desetiletí, vrůstat jsme po čtvrthodinové instruktáži „v tom“. Úspora času je někdy přímo hmatatelná - zatímco třeba řeckou musaku vaříme celý den, karbanátek si vyzvedneme během minuty, třeba i z jedoucího vozu.
Někdy pomáhají i historické okolnosti - okleštěná angličtina se jako celoplanetární jazyk neprosadila náhodou a jistě se nakonec rozšíří ve své SMSkové formě. Zcela analogický proces proběhl v Indonésii, kde se úředním jazykem nestala kultivovaná, komplikovaná a na zdvořilostní kličky bohatá javánština (zemi ovládají Javánci), ale tzv. indonéština, bazarová zjednodušená malajština.
V zásadě lze říci, že má-li civilizace na výběr mezi pomalou rafinovanou komplexností a nějakou zkratkou, jakkoli ochuzující, vybere si s neselhávající jistotou to druhé. Je pravda, že každý myšlenkový či hmotně-kulturní svět, který se příliš rozkošatí, zároveň i ztuhne a volá po vpádu barbarů. Tak se zhroutila tradiční evropská hudba i malířství kolem přelomu století a „osvobodila“ se od tradičního kánonu - jazzový hráč z Nového Orleansu nemusel mít certifikát hudebních akademií, ba nemusel ani znát noty (jinde, třeba v literatuře, se tradiční styly kupodivu přes pokusy třeba dadaistů nerozpadly, jen jako celek ztratila na významu).
Tendence, kdy se „k lizu“ tlačí ti iniciativní, ale „bez papírů“, je patrná i ve výtvarném umění a v neobyčejné míře v internetovém světě. Po vpádu barbarů ovšem také často následuje nová kultivace, byť trvá dlouho: křesťanství se nakonec stalo sofistikovanou naukou, renesance zastínila i kulturní rozkvět Říma, do indonéštiny jsem viděl přeloženého Descarta. Chce to ovšem trpělivost, byť pro nepředpojatého pozorovatele je zajímavé sledovat i nástup jevů drsně vitálních (to byl ovšem nacionální socialismus taky). Snažím se vsugerovat si, že i blogy by jednou mohly mít své Dostojevské a z jedoucího vozu by si jednou bylo možno sáhnout pro něco chutnějšího. Snad už naši vnuci...
Každý myšlenkový či hmotně-kulturní svět, který se příliš rozkošatí, zároveň i ztuhne a volá po vpádu barbarů
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
