Včera ráno jsem se po týdenní dovolené vrátil zpátky do Čech. Už jsem ji potřeboval jako Paroubek drbání. Dlouho jsem bádal nad destinacemi, až jsem si hodil pomyslnými kostkami a řekl: Hic Rhodos, hic salta. A hic v té Kalitheji doopravdy byl. Chápu Ludvíka Vaculíka, který zde nedávno horlil proti bezduchému opalovacímu průmyslu. Poutníče, řekni Kalithejským, že zde na pláži ležíme, jakož turistické zákony kázaly nám, že. Já tam však jel z několika jiných důvodů.
Potřeboval jsem zjistit, jestli na tom ještě nejsem tak špatně a dovedu pár dnů přežít coby pyšný Robinson 21. století bez internetu, novin a vůbec bez médií. A bez mobilu, jenže než jsem ho stačil vypnout, samozřejmě mi neopomněli kamarádi sparťani škodolibě referovat o formě Slavie. Těžce jsem bojoval a stejně mi nedalo, abych nezdvořile nešmíroval plachty tiskovin nad břichy písečných spolupovalečů se záhadnými názvy jako Het Parool, Dagens Nyheter nebo Dagbladet a nesnažil se vyčíst, co se děje. Podle fotek jsem leda poznal, že umřela bývalá filipínská prezidentka Corazon Aquinová. Ale výsledek Slavie v Moldávii otisknout neumějí, pacholci.
Za druhé jsem s sebou vzal osmiletou slečnu, aby se poprvé v životě seznámila s úžasným, nepopsatelným a nekonečně proměnlivým úkazem, kterému se říká moře. Představoval jsem si to zasvěcení jako radostný šok dítěte z vánočního stromečku. Po stoprocentním ujištění, že ve vodě nejsou žraloci, žahavé medúzy, chobotnice a jiné nebezpečné potvory, se však dívenka zakrátko suverénně cachtala a rochnila ve slané vodě, jako by se v řeckém přístavu zrodila, a stejně nakonec dala přednost bazénu u hotelu. Zpod laskavého azylu slunečníků jsem se odlepil na krátký výpad do města Rhodos. Na náměstí Hebrejských mučedníků zde stojí nenápadný památník. Ve stínu cypřišů, vedle krámků s tretkami a mezi hbitými číšníky, dirigujícími davy do taveren jako dopravní policisté auta přes křižovatku, dřímá strašlivá minulost. Skoro přesně před pětašedesáti lety odsud a z ostrova Kos 23. července Němci odvezli na smrt do koncentračních táborů 1504 Židů. K výročí byla právě vystavena Kniha paměti se jmény všech umučených.
Přijde trpká a očekávatelná pointa. V letadle jsem při návratu začal číst čerstvé noviny od sportu jako za bolševika, největší lahůdky z prvních stránek jsem si v předtuše nechal na konec. Když při hladkém přistání v Ruzyni spolucestující tleskali bezchybnému pilotovi, jak se stalo pěkným zvykem, nabyl jsem dojmu, že by dlaně občanů měly přilehnout jinam a tvrdším způsobem. Jako by na mě teprve teď dolehlo žhavé helénské slunce, v úpalu jsem tupě zíral na titulky o vile v Toskánsku a před očima mi vířil kolotoč jmen Topolánek, Dalík, Řebíčci, Roman, Johanes, Urban, Jansta, Janoušek a firmy J&T a ČEZ. A už vůbec jsem nebyl schopen pochopit, že nějaké fotky roznesl redakcím bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák. Mám snad halucinace? Jdu si dát mokrý hadr na hlavu – a doufám, že to přejde. Nebo mě aerolinky omylem zavezly do banánové republiky?
***
Když spolucestující tleskali bezchybnému pilotovi, jak se stalo pěkným zvykem, nabyl jsem dojmu, že by dlaně občanů měly přilehnout jinam a tvrdším způsobem
