Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Od orálního sexu k povodni

Česko

Na poctivé práci záleží, tvrdí dramatik Petr Kolečko ve své hře Úl. Podobné téma řešil už v Pornohvězdách.

Zní to zvláštně, ale je to tak: A Studio Rubín vzalo útokem Národní divadlo. Ale nebyl to nájezd nepřátelský. Pražská Nová scéna se snaží vyprofilovat jako dramaturgicky nezávislý, otevřený a umírněně alternativní prostor, takže není zas tak velkým překvapením, že došlo i na spolupráci s lidmi kolem Petra Kolečka, uměleckého šéfa Rubínu a úspěšného dramatika (má za sebou například muzikál Pornohvězdy).

A podíváme-li se na věc z trochu jiného úhlu, je dokonce možné říci, že A Studio, tedy Kolečko a spol., jsou momentálně o poznání větší „komerčňáci“ než Nová scéna Národního divadla. To jsou paradoxy. Pohodlí zadních vrátek Hru Úl psal Kolečko přímo pro inscenaci režiséra Thomase Zielinského a svým způsobem navázal na necelý rok staré Pornohvězdy. Přinejmenším v tom smyslu, že se znovu vrátil k motivu „poctivé práce“. Tentokrát je však, na rozdíl od primárně parodických Pornohvězd, alespoň v základní koncepci mnohem vážnější. Ponecháme-li stranou parodickou a ironickou ambaláž, nesděluje hra nic menšího, než že poctivá práce je úhelným kamenem všehomíra a že odfláknutí zdánlivě bezvýznamného úkonu může mít - řečeno protektorátní terminologií - nedozírné následky.

Úplně konkrétně to vypadá takto: prostitutka pokouše svého zákazníka pekaře při orálním sexu, ten si ochladí zkrvavené pohlaví v mouce a upeče housku, ze které se udělá televizní rosničce tak špatně, že ohlásí slunečné počasí místo dešťů. Ministr věří více televizi než samotnému počasí a zanedbá protipovodňové přípravy, zem je zaplavena, všude se povalují mrtvoly a jediným spasitelem je chlapec, který bez velkých řečí prochází zpustošeným městem a vytrvale vynáší vodu ve dvou plechových kyblících. A do toho všeho je zamotaná legrace na téma divadlo, politika, média, komu co libo.

Celé je to trochu přitažené za vlasy, ale budiž: Kolečko by sice rád řekl cosi podstatného, zůstává však především komediografem a Úl nemá ambici být doopravdy seriózním dramatem. Skutečná potíž je v tom, jak strašně usilovně a křečovitě se snaží být autor i celý inscenační tým nad věcí, s jak nápadným pomrkáváním nepřestávají zdůrazňovat „jsme dokonale ironičtí, dokonale v pohodě a všechno máme těžce na háku“. Je to přístup stejně šikovný jako protivně pohodlný. Umožňuje totiž říci a udělat v podstatě cokoli, libovolně hlubokého nebo banálního - zadní vrátka zůstávají bezpečně otevřená.

Ty neřeš vůbec nic... Režisér Thomas Zielinski nastudoval Úl jako výpravnou podívanou, které nelze upřít styl ani jistou dávku pokleslé velkoleposti. Představení sice začne a skončí sólovým výstupem Ondřeje Pavelky (coby onoho hrdinského chlapce), jenž paroduje divadelní i jiné „srdíčkaření“, jinak se ale na rozlehlém jevišti inscenačními prostředky nešetří. Na zadním prospektu běží velkoplošné projekce, do akce se kromě protagonistů příběhu zapojuje šestičlenný chór a nechybí ani řada vypjatých zpívaných pasáží (sbory ovšem z větší části zněly z playbacku). Dojde i na efektní scénografické nápady: například ve scéně povodně se na jevišti za blikání stroboskopu objeví velké množství nafukovacích erotických panen, mezi nimiž se pak hrdinové po zbytek představení doslova brodí. A všechno prokládají obligátní vtipné triviality, jako třeba výstupy komické dvojice dětinských homosexuálních politiků, kteří si - navlečeni do žertovných plavek - pohazují nafukovacím míčem a do omrzení opakují repliku „hop, hopy hop“. Podstatná část Úlu je napsána v shakespearovském blankversu; verše jsou další vítanou záminkou k náležitě plnotučné ironii. „Ty neřeš vůbec, že jsi smočil úd v té hebké mouce, z níž pečete chléb...“ recituje například s příslušným patosem dívčí sbor za zády Lukáše Příkazkého, jenž si prohlíží maketu obrovského ztopořeného přirození.

Mlýnice triviálního vtipkování Kolečko má nesporné jazykové nadání a podobně absurdních veršíků či hlášek umí vymyslet nepřeberné množství; jenže co je to platné, když nakonec putují do mlýnice triviálního vtipkování a laciné parodie. Prakticky totéž je možné napsat o celé inscenaci. Povedených jednotlivostí, herecky silných okamžiků i vtipných nápadů by bylo možné najít víc, jako celek však Úl zůstává vězet v pasti jednotvárné a v souhrnu docela únavné snahy o legraci a ironii za každou cenu. A je to tím smutnější, že inscenátoři (nebo přinejmenším Petr Kolečko) zjevně chtěli nejen bavit, ale také sdělit cosi podstatného. Výsledkem je snaživě vtipné divadlo, které neříká vlastně vůbec nic.

Petr Kolečko: Úl

Scénář a dramaturgie: Petr Kolečko Režie a scénografický koncept: Thomas Zielinski Kostýmy: Vladimíra Fomínová Hudba a projekce: Ivan Acher Premiéra na Nové scéně Národního divadla 1. listopadu 2010

O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je redaktor Divadelních novin

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Bolí vás nohy? Soutěžte o 3 000 Kč na vložky MEDICOVI
Bolí vás nohy? Soutěžte o 3 000 Kč na vložky MEDICOVI

Ať už musíte celý den pobíhat za miminkem nebo běháte jen tak pro radost v lese. Možná vás trápí propadlá klenba nebo vás po celém dni bolí nohy....