Jana Vladislava jsem jako autora znala od dětství, byl jedním z autorů knihy Strom pohádek z celého světa. Jenže jsem si tenkrát myslela, že se jmenuje Vladislav Stanovský: autoři byli totiž dva, Vladislav Stanovský a Jan Vladislav, ale mně se to jako dítěti spletlo do jednoho - ne že bych druhého pominula, ale nějak mi splynuli. Už tahle dlouhá „jednostranná známost“ je zvláštní: Jan Vladislav přece měl být zapomenut, měl po únoru 1948 zůstat v ústraní, jeho kniha šla do stoupy, a přece to pro mne bylo jedno z prvních jmen českých autorů, které jsem si zapamatovala. Zvláštní je to i z dalšího důvodu - Vladislav nebyl člověk, který by se dral do popředí, jeho práce, jeho autoři a magie slova ho zajímali mnohem víc než jeho sláva.
Patřil k lidem, které „nejpokrokovější režim na světě“ odsunul stranou, měl jít, jak sám řekl, „do stoupy“, ale díky své pracovitosti a talentu - v roce 1948 mu bylo pětadvacet let a už nejen psal, ale také překládal z několika jazyků - se udržel jako překladatel na volné noze. (Ony nezanikly ani všechny knihy, které šly po únoru 1948 do stoupy, protože značnou část z těch, které měly být sešrotovány, jako třeba Kája Mařík, dělníci rozkradli...)
Rozhodně mě nepřekvapilo, když jsem našla jeho podpis pod Chartou 77, znala jsem jeho angažmá v Kruhu nezávislých spisovatelů v roce 1968 a věděla jsem, že je jeden ze stovek spisovatelů, kteří byli vyřazeni z veřejných knihoven a pro režim se stali orwellovskými neosobami. Ne ovšem pro politickou policii, pro tu byli naopak osobami, na něž soustředila veliký zájem. Bylo tedy logické, že podepsal Chartu. Nezůstalo ovšem u podpisu, Vladislav nebyl pasivní člověk. Edice Kvart, kterou vydával, patřila k vyhledávaným bibliofiliím samizdatu. Musel jít estébákům svou neúmornou tichou vytrvalou prací notně na nervy a oni mu ztrpčovali život, až se v roce 1981 vystěhoval do Francie.
Když jsem s ním před pár lety dělala rozhovor pro rozhlas a ptala se ho na jeho názor na to, co přišlo po únoru 1948, odpověděl mi odkazem na verš Zbigniewa Herberta: „Měli jsme drobet potřebné odvahy, ale hlavně to byla otázka vkusu.“ A pak řekl: „Nebylo tak třeba ani moc odvahy, ale spíš se nám to nelíbilo. A protože se nám to nelíbilo, tak jsme to nechtěli. Takže estetika se stala etikou... Mně se nelíbily takové svalnaté řeči. Mně se nelíbili lidé, kteří vystupovali a najednou křičeli něco, co vím - i moji kamarádi to dělali -, že předtím říkali pravý opak... Předtím byli katolíci, liberálové nebo nebyli vůbec nic -vždyť kolik nám bylo? Osmnáct, dvacet, co jsme mohli být? Nic jsme nebyli, neměli jsme žádnou politickou zkušenost, jen snad odpor vůči nacismu, který jsme viděli. Každému, tedy podle mého, zkušenost s jedním totalitarismem měla stačit na celý život. A ona nestačila. Vím, že to byli lidé, kteří neměli žádnou výchovu, žádnou politickou přípravu komunistickou, ani ne socialistickou, nic!A oni najednou měli tu červenou hvězdičku a už seděli v redakcích jako redaktoři a šéfredaktoři.“
***
Jan Vladislav přece měl být zapomenut, měl po únoru 1948 zůstat v ústraní, jeho kniha šla do stoupy, a přece to pro mne bylo jedno z prvních jmen českých autorů, které jsem si zapamatovala
