Havel si tu utahuje ze sebe sama i z české politiky, ale činí tak formou nebezpečně se blížící komunální satiře a bez náznaku jakéhokoliv nadhledu.
Havlovo Odcházení se snaží být „jiný film“.
A to je sebevražda
Mirka Spáčilová, 21. 3.
Odcházení zastupuje čítankový vzor takzvaně „uměleckého debutu“: opájí se nadsázkou, ale bez uvolněnosti, a stylizací, leč bez příčiny.
Je to nanejvýš upřímná studentská prvotina v zašlém duchu 60. let; jako každý filmař na startu zjevně i Havel věří, že objevuje svět, nikoli Ameriku, a jako každý nováček chce vychrlit na diváka hned veškeré zásadní pravdy.
Odprdění
Tomáš Baldýnský, 23. 3.
V záplavách recenzí na Odcházení svou sebejistotou vyčnívá facebookový názor Vítězslava Jandáka, který rozzuřil naši kulturní obec doběla a jenž přiměl kolegu Peňáse, aby Jandáka s profesorskou vervou oslovil „vy hulváte nevychovaný“. Jandák, který dokázal v třísetznakovém statusu smrtelně urazit nejen „Odcházení“, ale i Lidové noviny (označil je za „Völkischer Beobachter české žurnalistiky“) a kolegyni Machalickou („Gruppenführera pravdy lásky zvanou Kyselice“), následně rozvedl svůj názor na Havlův film těmito slovy: „Závist ze mne nekape... spíše údiv nad tím co vše je schopen člověk o jehož dramatičnosti mám velké pochybnosti natočit a vyplodit a o čemž by každý soudný člověk řekl je to brak a to, že každý ví, že král je nahý a přesto o něm hovoří... jako o oblečeném do zlata je jen smutným svědectvím doby.“
Když exprezident píše a filmuje
Jana Machalická, 17. 3.
K Odcházení lze mít různé výhrady, ale každý, kdo si přečetl aspoň jedinou Havlovu hru a viděl ji na jevišti, jeho pojetí rozumí. To je prostě Havel v krystalické podobě, to je jasná zpráva o něm a o tom, co svými hrami odjakživa chtěl říct, a z tohoto úhlu pohledu se velká část výtek zdá pošetilá. Tím spíš, že Havel není žádný debutant, jak se píše. Proč peskovat pětasedmdesátiletého spisovatele a dramatika za filmařské neobratnosti a za to, že natočil film tak, jak vidí svět kolem sebe, jakou poetiku vyznává.
Proč by na stará kolena měl dělat něco jinak.
Recenze: Havlovo Odcházení terorizuje svou absurditou
Kamil Fila, 16. 3.
Opravdu má být herectví až tak dřevěné a opravdu až tak karikaturní? Opravdu má omezený prostor před vládní vilou, na němž se vše odehrává, působit tak stísněně, „neprakticky“ a úplně odtrženě od okolní reality? Opravdu mají být různé halucinační sekvence tak chaotické a křečovité? I kdybychom se rozhodli, že se stylizace autorům nevymknula z rukou a nejde o neodhadnutí toho, co snese plátno, pořád se můžeme ptát: A co nám v této podobě ony umělecké znaky mají sdělovat, o čem mají vypovídat a na co poukazovat? (…) Politické alegorie jsou v kinematografii mrtvý žánr, bizarní fresky a reje masek na jevišti zase veteší a pouhou „představou uměleckosti“ už i v dnešním divadle. Dnes je svět tak absurdní a bere se to za normální, že absurditu nemá cenu zveličovat, naopak je potřeba rozkrýt ji mnohem jemněji.
