Ohrožení Portugalci a Irové dostali další ránu – vyšší úroky
Ve stejný den, kdy portugalský premiér José Sócrates konečně požádal o záchrannou půjčku, zvedla Evropská centrální banka poprvé od začátku krize v roce 2008 úrokové sazby. Kdyby do udělala kterákoliv z jiných centrálních bank velkých zemí, bylo by to správné rozhodnutí ve správnou chvíli. Světová ekonomika míří do éry vyšší inflace a tlaky na vzestup cen hned tak nepoleví. Série konfliktů v arabských zemích zdražuje ropu, s níž jsou svázány i ceny plynu. Světové ceny potravin stoupají k rekordním hodnotám, protože zájem o kvalitní jídlo stoupá hlavně v rychle rozjeté Číně a Indii. Hon za ekologickými maximy obsadil velké části půdy, kde se kdysi pěstovalo obilí nebo rýže, dotovanými biopalivy a potraviny vytlačil na okraj. Až se najednou při procitnutí z biopalivové euforie zjistilo, že jsou vzácné, a proto drahé. Tyto trendy se hned tak neotočí.
Iluze europrůměru Inflace rychle stoupá i v eurozóně. Ceny rostou už o 2,6 procenta, což přesahuje dvouprocentní cíl, k němuž ECB míří. Jenže právě ve statistickém průměrování eurozóny je zásadní problém. A hlavní důvod, proč společná evropská měna tak škodí zemím, které žijí a hospodaří úplně jinak než největší ekonomiky eurozóny. Inflace eurozóny se měří harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP). Ten se vypočítá podle váhy jednotlivých ekonomik v hospodářství eurozóny. Velké a výkonné země jako Německo a Francie v něm logicky dominují.
Zodpovědně uvažující bankéři z ECB vždy řeší dilema, pro koho sazby nastavují. Němci se hodně bojí inflace, protože jejich ekonomika je právě rozjetá nejrychleji od sjednocení. Irové, Portugalci, Řekové a Španělé naopak prožívají největší hospodářský útlum za desetiletí. První by potřebovali úroky vyšší, druzí nižší. Při nejlepší vůli se nedají nastavit tak, aby vyhovovaly všem. Jednu skupinu zemí rozhodnutí frankfurtských bankéřů vždy poškodí. To, že se obětují slabé, vůbec nemusí být ovlivněno jen politikou. Při vší unijní hře na rovnost mají samozřejmě německé či francouzské zájmy vyšší prioritu než například irské. U sazeb ale splní svůj účel už falešná statistická iluze europrůměru. Ten vždy automaticky odrazí zájmy velkých.
Takže přesvědčení eurofederalisté jako někdejší šéf Evropské komise Romano Prodi otázku škodlivých úroků odbudou tím, že ECB přece dělá sazby pro eurozónu. Při unifikovaném pohledu už bankéři z Frankfurtu vůbec nemají prostor rozebírat, co se vlastně v jednotlivých zemích děje. V Řecku i Portugalsku ekonomika padá, šetří se a lidé utrácejí podstatně méně, přesto dosahuje inflace v Aténách 4,9 a v Lisabonu 3,4 procenta. Takže čistě technokraticky je to alibi na vyšší úroky. Ceny tam přece stoupají ještě rychleji než v Německu, tak v čem je problém?
Řecká statistika je samozřejmě se všemi svými triky a podvody specifickou disciplínou, nicméně vysoká inflace může mít podle dostupných informací jen dvě vysvětlení. Buď Řekové, kterým klesají platy i důchody, utrácí naspořené či načerno vydělané peníze, nebo mají v oslabených jižních ekonomikách ropa, energie a potraviny tak velkou váhu, že zvednou celkovou inflaci i v časech recese. Ani v jednom případě by ale nepotřebovaly vyšší sazby. Noví neplatiči Vyšší úroky budou mít bolestivé dopady hlavně tam, kde jsou vysoké soukromé dluhy. Pro Portugalce, Španěly a Iry jsou mnohem nebezpečnější než pro Řeky, kteří nemají moc hypoték a kreditních karet.
Banky na jihu Evropy už jsou dnes závislé hlavně na půjčkách od ECB. Jenže půjčky od ní jsou od čtvrtka dražší. Tím automaticky stoupnou úroky z hypoték a dalších půjček milionům Irů a Portugalců. Ti mají po úsporných balíčcích nižší platy i důchody, pokud tedy ještě nepřišli o práci a nejsou na podpoře. Každá desetina procenta úroku může udělat neplatiče z těch, kdo ještě včera byli schopni hypotéky ustát.
Zastánci eura jistě namítnou, že každá centrální banka nastavuje jedny úroky pro slabé a silné regiony. Fed přece také nemá speciální sazbu pro Detroit a Silicon Valley. Ani ČNB pro Prahu a Most. Jenže je tady jeden zásadní rozdíl. Z Mostu není problém se do Prahy přestěhovat a najít tam práci. Firma tam může získat zákazníky. Z Detroitu se během úpadku vystěhovaly statisíce lidí. Jenže davy Portugalců těžko odejdou do Berlína. Francouzi jistě nebudou nadšeně vítat davy španělských živnostníků. Když necháme stranou hluboké kulturní rozdíly, eurozóna má sice jednu měnu a statistiku, ale ani náhodou nemá jeden trh pro práci nebo služby.
Svým nejslabším zemím ordinuje politiku, která je dorazí. S příliš silnou měnou, vysokými úroky a tvrdými rozpočtovými úsporami se ještě nikdy nikdo z recese nedostal. Z pasti je nevytáhne ani prohloubení integrace do politické unie, po níž v minulých dnech začal hlasitě volat odcházející guvernér ECB Jean-Claude Trichet. Brusel má sice fond se stovkami miliard na odvrácení akutního bankrotu, nemá ale vůbec žádný plán, jak upadající jižní periferii z krize opravdu pomoci nebo jak jí aspoň škodit co nejméně.
***
Brusel má sice fond se stovkami miliard na odvrácení akutního bankrotu, nemá ale vůbec žádný plán, jak upadající jižní periferii z krize opravdu pomoci nebo jak jí aspoň škodit co nejméně
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ analytička LN, e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
