Lužův životní postoj a světonázorovou orientaci zásadním způsobem ovlivnilo rodinné prostředí – narodil se 17. října 1922 v pražských Štefánikových kasárnách, kde jeho otec tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku. Generál Vojtěch Boris Luža patřil k předním důstojníkům meziválečného Československa. Byl příslušníkem čs. legií v Rusku, ve třicátých letech stál v čele Vysoké školy válečné a v době zářijové mobilizace velel jedné ze čtyř československých armád. Vážil si jej prezident Beneš, který jej údajně chtěl jmenovat náčelníkem generálního štábu. Za nacistické okupace se generál Luža zapojil do protinacistického odboje a v září 1941 odešel do ilegality, kam jej o rok později následoval i syn Radomír.
Ten měl v té době již za sebou první zkušenosti s německou tajnou policií – v den svých 19. narozenin byl zatčen a předveden k výslechu. V rámci psychického nátlaku jej gestapáci postavili na chodbu poblíž místnosti, ve které v té době vynášel stanný soud rozsudky smrti. Tyto minuty později Luža označil za nejhorší ve svém životě. Nakonec byl ale propuštěn, neboť mu nacisté neprokázali žádné styky s odbojem. Pomohla mu patrně i stylizace do role nepraktického mladíka, který studuje ve vězení latinskou Bibli. Zpravodajská práce a konspirace se ovšem záhy staly Lužovou doménou – jako partyzán se účastnil ukrývání zbraní či nočních přepadů německých vojáků. Velitelovy výčitky svědomí V době Radomírova přechodu do ilegality působil jeho otec jako jeden z hlavních představitelů vojenského odboje v protektorátu. Spolu s profesorem Josefem Grňou stál v čele největší nekomunistické odbojové organizace Rada tří. Na podzim 1944 se vydal na cestu do Prahy, kde se měl ujmout velení připravovaného protinacistického povstání. Nešťastnou náhodou byl však 2. října ve vesnici Hříště u Přibyslavi zastřelen příliš horlivými českými četníky. Vedení Rady tří se rozhodlo smrt svého vojenského velitele pomstít. Příkaz k provedení odvetné akce dostal právě generálův syn. Partyzánské komando pod velením Radomíra Luži tak 26. října 1944 obsadilo četnickou stanici v Přibyslavi, přečetlo pěti zadrženým četníkům rozsudek partyzánského soudu a postřílelo je; jeden z četníků ale svoji popravu přežil. Akce vyvolala mezi místním obyvatelstvem i protektorátním četnictvem velkou odezvu – příslušníci českých ozbrojených složek neplnili po přibyslavské události své úkoly již zdaleka tak horlivě, jak tomu bylo doposud.
Za přibyslavskou akci byl Radomír Luža již v poválečné době kritizován a vyšetřován.
Bylo to patrně způsobeno i jeho angažováním v sociálnědemokratické
straně a vystupováním proti KSČ. Tato akce bývá i dnes kritizována a srovnávána s akcemi skupiny bratří Mašínů, nechybí též hlasy, jež Lužu označují za „sprostého vraha“. Přitom například v sousedním Polsku najdeme podobných akcí v době nacistické okupace nespočet. Luža vždy tvrdil, že přibyslavští četníci neprojevili nad svým činem sebemenší lítost. Ve svých pamětech, které vyšly česky pod názvem V Hitlerově objetí, však připouští, že minimálně v případě jednoho zastřeleného mívá výčitky svědomí.
Pro komunisty nepřítel Již čtyři dny po „Vítězném únoru“ označili komunisté Radomíra Lužu za nepřítele. Odešel tudíž do Rakouska, odkud začal aktivně působit proti lidovědemokratickému režimu. O několik měsíců později se s falešnými dokumenty vydal do Československa, aby zde zorganizoval útěk již bývalého prezidenta Edvarda Beneše do exilu. Operace se pro zhoršený Benešův zdravotní stav nepodařila. Luža poté působil jako spolupracovník francouzské zpravodajské služby, stál u zrodu Rady svobodného Československa či exilového časopisu Svědectví. Angažoval se též v exilové sociálnědemokratické straně. Během svého působení ve Vídni v 60. letech se stal předmětem nevšedního zájmu komunistické rozvědky – bylo na něj nasazeno 23 agentů, kteří k jeho osobě podali více než 500 zpráv. Luža působil též jako profesor středoevropských dějin na Tulane University v New Orleans a napsal řadu historických knih. Jako jeden z prvních exilových historiků se zabýval problematikou odsunu Němců. V listopadu 1989 se aktivně účastnil obnovy sociální demokracie v Československu.
Radomír Luža zůstal po celý život svéráznou a svébytnou osobností. Zůstal přesvědčeným sociálním demokratem i po roce 1989, i když s některými kroky své mateřské strany nesouhlasil. Postavil se kupříkladu za vznik Ústavu pro studium totalitních režimů a osobním dopisem vyzval k jeho podpoře i Jiřího Paroubka. Při nedávném prvním udělování medailí účastníkům boje za svobodu a demokracii však ředitel tohoto ústavu na Radomíra Lužu zapomněl. Že by vadila jeho příslušnost k sociální demokracii?
***
V rámci psychického nátlaku jej gestapáci postavili na chodbu poblíž místnosti, ve které vynášel stanný soud rozsudky smrti
O autorovi| PETR KOURA historik
