Vsobotu zesnul Norman Borlaug, laureát Nobelovy ceny míru, člověk, který toho vykonal pro lidstvo víc než kterýkoli jiný smrtelník. Jeho jméno je málo známé, když už se chceme vyhnout krajním prohlášením. Borlaug se „nenosí“ a když se řekne „Zelená revoluce“, málo koho napadne, že jde o něco jiného než o šíření agresivního islamismu. Borlaugova zásluha i vina tkví v tom, že úspěšně bojoval proti světovému hladu. Čímž naboural nejeden domeček postavený z ideologických karet.
Borlaug zakončil svou univerzitní kariéru na University of Minnesota v roce 1942, kde se věnoval chorobám rostlin a genetice. Jeho život se zásadně změnil, když se rozhodl odejít v roce 1944 do Mexika, aby tam v rámci Rockefellerovy nadace pomáhal zápasit s hladem. Jistě to nebylo jednoduché rozhodnutí, pustil výhodné místo u DuPonta a doma zanechal těhotnou ženu a čtrnáctiměsíční dcerku. Soustředil se na šlechtění vysoce výnosných druhů pšenice. Výzkumy trvaly deset let a různých druhů křížení jeho tým vyzkoušel přes šest tisíc. V roce 1963 mexické zemědělství produkovalo 95 procent pšenice toho typu, k němuž dospěl Borlaugův tým. Výnosy se od roku 1944 zešestinásobily a z hladovějící země se stal vývozce pšenice.
Vědcovu pozornost v té době přitahovala další oblast hladu a utrpení, Indie. Situace se zhoršovala a v roce 1965 hladomor dosáhl takové zuřivosti, že pákistánské a indické úřady přestaly házet Borlaugovi klacky pod nohy. Málokdo věřil, že se v Indii zopakuje úspěch z Mexika. V roce 1968 vyšla kniha Populační bomba od Paula Ehrlicha. Autor v ní kategoricky prohlašuje, že Indie nedokáže v roce 1980 uživit svých dvě stě milionů obyvatel. V roce 1974 se Indie stala soběstačnou. Něco takového se neodpouští.
Borlaug byl stoupenec hnojení a zavlažování, tedy intenzivního využití půdního potenciálu. Prosazoval zásadu, že intenzivní zemědělství sníží tlak na rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesů. Byl hluboce přesvědčený, že intenzivní zemědělství podpořené progresivními technologiemi účinněji než cokoli jiného chrání ekosystémy před zničením. Koncem 60. let se začalo v souvislosti s Borlaugem mluvit o Zelené revoluci. Šlo o globálně založený proces, podporovaný americkou vládou a vedle Rockefellerovy i Fordovou nadací. Velké peníze a vládní úsilí, špičková chemie, genetika, technologické procesy, to vše vedlo ke globálnímu zlepšení situace. Soudí se, že v důsledku Borlaugovy činnosti čtvrtmiliarda lidí nezemřela hladem. Ve světle těchto faktů je těžké najít důvody k odsudku.
Ty se ale najdou překvapivě snadno. Borlaug sám napsal: „Někteří západní stoupenci environmentalismu skutečně jsou solí země, ale mnozí z nich jsou elitáři. Nikdy se nesetkali s fyzickým pocitem hladu. Lobbují ze svých pohodlných kanceláří ve Washingtonu a Bruselu. Kdyby prožili v jediném měsíci bídu rozvojového světa, jak jsem já ji prožíval po 50 let, plakali by po traktorech a hnojivech a zavlažování a zuřili by, že jim to upírají módní elitáři u nich doma.“ Slova kritiky Jakmile je něco úspěšné, upadá to do podezření. Hlavní cíle programů Zelené revoluce jsou geopolitické, odhalil Mark Dowie. Nasycení obyvatelstva rozvojových zemí brání šíření komunismu. Zelená revoluce oslabila socialistické tendence v Indii, Mexiku a na Filipínách. Nabídla technologická řešení, místo aby se přistoupilo k agrární reformě v její čistě politické podobě. Efektivní produkce pšenice oslabuje biodiverzitu, protestují environmentalisté. Zavlažování je škodlivé, pesticidy zavrženíhodné. Borlaug dostal Nobelovu cenu v roce 1970. Environmentalismus byl v té době ještě slabý, vzpomínky na hladomory byly ještě živé a nikoho soudného by nenapadlo Borlauga odsuzovat. O deset let už byla situace jiná a od té doby se zhoršuje. Zelená revoluce neuspěla v subsaharské Africe, zabránila jí korupce a politická neschopnost tamních režimů. Konečně prohra! Lavina kritiky se od té doby valí na projekt sám.
Není to samozřejmě tak, že Norman Borlaug zemřel sám a v opovržení. Na sklonku života dostal nejvyšší civilní vyznamenání, zlatou medaili Kongresu, a Kongres schválil zákon, podle něhož „dr. Borlaug zachránil více lidí než kdokoli před ním“. A jako na takového je třeba na tohoto velkého člověka vzpomínat s láskou a vděčností.
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel
