Inscenace Andreje Kroba znovu otevřela otázky režijního uchopení Havlových her. Už jsme si zvykli papouškovat, jak autor nemá rád, když se režie prosazuje. Nehledě na to, že částečně jde o klišé, záleží na tom, jak toto prosazování vypadá, a Havel jistě dokáže dobře rozeznat, co jeho text unese a co ne. Typický Krobův přístup, který také kritika oceňuje, znamená dát co největší prostor textu, jeho struktuře, přesně poskládaným významům, rytmu. Jenže Odcházení, i když je třeba citacemi svázané s předchozí tvorbou, představuje v mnoha ohledech jinou hru – především její intertextová podoba je vrcholně sofistikovaná, jde o spojování a prolínání citací a odkazů, které přece jenom potřebuje rafinovanější uchopení, aby byl vystižen smysl celku.
Místo hlasu živý Autor Zdá se, že zde metoda záměrně prosté interpretace selhává. Nehledě na to, že Krob ji neústrojně porušil v jedné zásadní věci. Sám ji v jednom z předpremiérových rozhovorů označil za „odhavlování“, což je termín tak trochu vyvolávající leknutí. Znamená, že přivádí na jeviště personifikovaného Autora – postavu v bílém oblečku, která zprvu nespatřena ostatními (tak trochu připomíná ducha Hopkirka ze známého britského seriálu) se podivně motá na jevišti. Posléze je Autor čím dál více zapojován do děje, aktéři na jeho promluvy reagují – například odcházející kancléř Rieger na jeho adresu přidá cosi ve smyslu „co mám dělat, když to líp napsat neumíš“, jindy zase Autor sám při odchodu ze scény poklepe kohosi po ramenou a podobně. Při hodnocení inscenace v Arše se mnozí recenzenti zabývali tím, zda je vhodné, aby autorské vstupy namluvil sám Havel, nyní se jasně ukazuje, že to je optimální způsob, jeho nedivadelní projev vnáší nezaměnitelnou sebeironii a je pro diváky zábavný. Bez něj se ironie vytrácí, a to i vinou bezradné herecké interpretace (Jiří Zapletal), ostatně nová postava je danajským darem a lze se obávat, že ani diváci přinejmenším v první třetině inscenace nechápou, co je to za podivného pána, který se mezi herci prochází.
Andrej Krob evidentně chtěl zdůraznit tu rovinu hry, která má nejblíž k frašce. Snažil se tak co nejvíc eliminovat smutek a melancholii, které ji tak zajímavě odlišují od předchozích Havlových her. Je to jistě možné, ale v konečném výsledku se to jeví jako ochuzení. Důraz na veselou notu zajiskří v drobných nápadech, ale nevede ke sklenutí významového oblouku.
Hned v úvodu je tu hravá etuda, v níž postava autora dává klobouk na věšák a pokaždé zazní „eurohymna“ (Óda na radost), jak se však vzápětí ukáže, jde o zvonění mobilu. Podobně vtipně režie tento motiv dokončí v závěru. Při setkání Riegera s prospěchářskou politoložkou a multikulturní sociopsycholožkou Beou zase bývalý kancléř dívce nabídne banán, na což ona reaguje slovy – To je z vašeho sadu? Speciální nešumivé šampaňské šumí až běda – to vše jsou nápady prozrazující režijní hravost a smysl pro detail.
Autorem výpravy je zkušený scénograf Jan Dušek, který přišel s jednoduchým a invenčním řešením – v arénovém prostoru hradecké Besedy postavil po jedné straně velká „betonová“ a otřískaná písmena Odcházení, která působí jako dětská prolézačka a nápaditě parafrázují autorovo vyznání lásky ke dveřím, branám a plotům na jevišti. Písmena také oddělují dva světy, za nimi (nebo před nimi) je okolní svět se svým až nebezpečným ruchem, což dokumentují nepříjemné zvuky a světla projíždějících aut. Slabší místo má nová inscenace také ve fantasmagorickém „balábile“ na konci čtvrtého dějství, začínajícím prolomením hry do scény bouře v Learovi. Snad i proto, že představitel Riegera Hynek Pech se povětšinou uchyluje k obecnému herectví, i tento zlom hraje nepřesvědčivě. Zůstává stále civilně nevzrušený a žádný posun v jeho psýché nezaznamenáváme ani po návratu z policie.
Žena z lidu pozvednutá k výšinám Jestliže Riegerovi v hradecké inscenaci chybí vývoj, je tu přesně charakterizovaný Klein Františka Staňka, jeho úlisnost kombinovaná s arogantní suverenitou má až mrazivý rozměr. Také Pavla Tomicová jako Irena je výborná, kašle na graciéznost, je ženou z lidu pozvednutou k výšinám. Krásně šťavnatá, živočišná, přímočará, milující i nenávidící s otevřeným hledím. Neztratí se ani další ženské postavy – vehementní Bea v podání Elišky Bouškové a Monika, které Zora ValchařováPoulová propůjčila zvláštní zasněnost a tajemství. Babička (Martina Eliášová) spíš působí jak Riegerova fešná vrstevnice, což situaci poměrně komplikuje. Druhá domácí inscenace Odcházení v tuzemsku jasně ukázala, že jde o text složitý s mnoha vrstvami a konotacemi a výpovědí, která dráždí svou nejednoznačností a skrytými významy. A také, že pro režiséry představuje lákavý, ale zároveň nelehký až zrádný materiál.
HODNOCENÍ LN *****
Václav Havel: Odcházení
Režie: Andrej Krob Výprava: Jan Dušek Klicperovo divadlo Hradec Králové – Beseda, premiéra 11. 10.
