Fischerův kabinet dokázal navrátit důvěru ve vedení státu. A to není málo
Snad již jen dny scházejí do definitivního odchodu druhé polistopadové úřednické vlády do historie. Jaké dědictví po ní zbylo?
Několik aspektů jednoznačně pozitivních. Ministři Fischerovy vlády vrátili vládnutí věcnost, klid a alespoň zdání odbornosti. Sociální vědy dobře vědí, že mnohdy důležitější než to, jaké jsou věci ve skutečnosti, je to, jak se jeví. Vládě se zdání odborného rozhodování podařilo vzbudit.
Samotnou svou existencí také jednoznačně upustila páru z přetlakovaného hrnce české politiky poloviny roku 2009 – a to nebylo málo. Podařilo se jí navrátit důvěru ve vedení státu a tuto důvěru až do konce vládnutí neztratit. Taková zkušenost může být do budoucna pro národní společenství hodně užitečná, že ne všechny iluze se nutně musí při první prvním střetu s realitou roztříštit.
Jakkoli se David Rath vysmíval vzdělání zdravotní sestry jako kvalifikace pro post ministra zdravotnictví, Dana Jurásková ukázala, že dobrým ministrem resortu nemusí nutně být lékař. Vyvrácení tohoto letitého mýtu patří k historickým úspěchům končící vlády.
Za řadu negativ vláda nemohla, byť byla s její existencí těsně spojena. Původně letní vláda, která měla ve svém zadání alespoň trochu důstojně dokončit předsednictví EU a nejnutnějším úřadováním dovést zemi k předčasným volbám, neměla mít prostor pro zásadnější rozhodování. Její politický mandát původně nepočítal s výraznější aktivitou v rozpočtové oblasti, navrhováním úspor a zvyšováním daní, byť se to později stalo jejím hlavním posláním, resp. odůvodněním smyslu existence.
Kvůli skandálnímu zrušení voleb nakonec vládla téměř rok a čtvrt. Její již tak křehká parlamentní podpora, kterou disponovala při svém vzniku, se po odložení voleb zcela zhroutila. Její rozpočtové návrhy sněmovna zčásti odmítala, zčásti zcela přetvářela. Vláda tím, že nerezignovala, dále posílila přesvědčení, že je normální, že vládne sněmovna.
Důvěře v demokratické zřízení, v jeho schopnost efektivně spravovat společnost, nepomohlo rozostření odpovědnosti, kdy nebylo mnoho měsíců zřejmé, kdo je opozice a kdo podporuje vládu.
Úřednické vlády jsou zvláštním českým fenoménem, v Evropě fakticky neznámým. Jeho přítomnost v české politice je téměř stoletá. Významně se uplatnil především za první republiky, kdy z osmnácti tehdejších vlád čtyři mohou být označeny za úřednické; vládly necelé tři roky.
Fischerova vláda byla více úřednická než někdejší Tošovského, zcela v prvorepublikových intencích. Neměla mezi sebou, s výjimkou Martina Peciny, jedinou výrazněji politickou, ve smyslu stranickou, postavu. Převážná většina jejích členů před příchodem do vlády působila jako náměstci či tajemníci na ministerstvech či jako šéfové státních podniků či organizací. Přesto nešlo o zcela nepolitickou vládu – to ostatně při současném nastavení českého politického systému ani nebylo možné.
Jak ale výstižně poznamenal politolog Petr Fiala, v pozadí úřednické vlády se rýsovala dohoda velkých stran, což spolu s ostatním vytvářelo něco ještě horšího než nepolitickou úřednickou vládu, totiž nepolitickou stranickou úřednickou vládu, což byl jeden z mimořádně nebezpečných produktů české krize.
Rozporuplný, jak je v Česku zvykem Tak, jak za leccos nemohla, mnohé si sama zavinila. Na minulých končících vládách se kritizovalo, že rozhodují o velkých tendrech již fakticky bez mandátu. Co že to předváděla ministryně spravedlnosti Kovářová jen před pár dny? Martin Pecina se zase zachoval v době deklarovaného šetření jako pravý papaláš, když pořídil pro ministerské potřeby nadstandardní auto.
Ano, je řada problémů, které mají ryze technické řešení a může je administrovat téměř kdokoli. Ale pak jsou takové, které nelze rozhodnout pouze technicky či odborně. Jak by se vláda zachovala, podle čeho by rozhodovala, kdyby měla rozhodnout o prolomení uhelných limitů? O dostavbě Temelína? O řešení církevních restitucí? O míře solidarity a zásluhovosti v důchodovém systému? Koneckonců spor o elektrárnu Prunéřov, který vedl k teatrálnímu odchodu zelených ministrů pár týdnů před volbami, jasně ukázal limity úřednického vládnutí.
Úřednická vláda byla z povahy svého mandátu takových rozhodování ušetřena a možná v tom tkví jeden z kořenů její obliby.
Paradoxnost této podpory dokládají i data z průzkumů veřejného mínění. Důvěra ve vládu podle šetření CVVM rychle rostla, až se dotkla maximálních hodnot, téměř třech čtvrtin obyvatelstva, přičemž se stala nejdůvěryhodnější ústavní institucí. A to vše přesto, že neprosadila žádná zásadní rozhodnutí a v řadě věcí jednoznačně prohrála, či dokonce že podle průzkumu z prosince 2009 nadpoloviční část veřejnosti třetinu ministrů vůbec neznala. Odkaz Fischerova týmu je, jak již bývá v českých zemích zvykem, rozporuplný.
***
Spor o elektrárnu Prunéřov, který vedl k teatrálnímu odchodu zelených ministrů pár týdnů před volbami, jasně ukázal limity úřednického vládnutí
O autorovi| STANISLAV BALÍK, politolog Autor je vedoucím katedry politologie FSS MU e-mail: balik@fss.muni.cz
