Bolestivé porážky i slavné medaile. Štěpánka Hilgertová a Václav Chalupa vědí, jak chutná obojí. Práh úspěchu přitom mají či měli podstatně výš než drtivá většina ostatních sportovců.
Dvaačtyřicetiletá vodní slalomářka stále závodí, ale o čtyři měsíce starší Chalupa loni vesla odložil. Jak je těžké tento krok udělat?
PRAHA Lámal si tím hlavu. Co dál? Zvláště když jeho skifařský bronz z mistrovství světa v roce 2001 byl na dlouhou dobu poslední medailí. Vytoužené zlato ne a ne přijít.
„Držela mě víra, že na to mám,“ vzpomíná Chalupa na doby, kdy vozil z vrcholných podniků čtvrtá či pátá místa, což platilo i o letech, kdy přesedl do párové čtyřky.
V roce 2007 vsadil na dvojskif, poté na dvojku. „To jsem zase chtěl dokázat, že Chalupa nebyl ten, kvůli kterému se párovce nepovedlo zopakovat medaili z olympiády v Aténách,“ pokyvuje hlavou.
Ač „nezničitelný“, víc a víc cítil, že už se mu nechce na tréninky jako dřív. „Nejvíc mi vadilo, že utíkám od rodiny,“ přibližuje majitel osmi medailí z mistrovství světa a olympijského stříbra z Barcelony 1992.
Jak ale přestoupit do života bez tréninkové dřiny? A kam? Šťastnou kartu mu osud přihrál před rokem.
„Opravna veslařských lodí na podolském břehu Vltavy hledala šéfa, který se nebojí práce a rozumí lodím. Měl jsem kliku.“
Zní to až pohádkově. V létě oznámil, že po mistrovství světa v Poznani uzavře kariéru, a spolu s Makovičkou a kormidelníkem Oldřichem Hejduškem tam vybojovali stříbro. „Byla to strašná úleva. Měl jsem medaili, věděl jsem, že už nebudu muset dřít, a taky viděl další cestu,“ usmívá se bývalý veslař, který dvacet let patřil ke světové špičce.
O penzi slyšela už v Atlantě Doporučení k odchodu do sportovní penze si Štěpánka Hilgertová poprvé vyslechla v osmadvaceti letech. Nedlouho poté, co vyhrála svoji první olympiádu v Atlantě.
„Na tu dobu jsem byla v docela slušném sportovním věku. Tedy podle tehdejšího vnímání lidí,“ baví se vzpomínkou.
Od té doby stihla přidat další olympijské zlato, tituly mistryně světa i Evropy, zkrátka všechno.
A pořád, každý rok stále dokola slýchává - už bys ten svůj kajak měla někam zamknout na pět západů. „Jiný už to nebude, zvykla jsem si. Ale trochu mě štve, že se u nás všechno převádí na věk.“
Teď se chystá na další sezonu a podobně jako v letech předchozích se o pokračování své báječné kariéry rozhodla kolem Silvestra.
„Nikdo mě k ničemu netlačil, proto jsem měla hlavu naprosto čistou. Netížilo mě žádné datum, kdy se musím rozhodnout,“ vykládá.
Po Vánocích se její rozjímání na téma co dál opět překulilo na stranu sportování. „Byla jsem odpočatá a hlavně jsem cítila, že ještě mohu při tréninku pomoci synovi Lubovi, který se bude pokoušet probojovat do reprezentace na kajaku.“
V nevlídných plískanicích ale o správnosti svého rozhodování občas zapochybovala.
„Ač jsem kliďas, nevydařené tréninky jsem prožívala bouřlivě. Nedokázala jsem se přenést přes fakt, že se někdy nedaří.“
Její manžel a trenér Luboš Hilgert přiznal, že to s ní někdy lehké nebylo. „Když se jí nevedlo, často povídala, že je to signál, že měla skončit, že už na to nemá.“
Včera v Troji svítilo slunce a Hilgertová se smála: „Už se zase moc těším na atmosféru závodů...“
