Potřebuje někdo na hřbitově kapli? K čemu se hodí dělené hroby? Jaký je rozdíl mezi kolumbáriem, rozptylovou loučkou a vsypovou loukou? Proč je na Moravě Kristus či kříž, zatímco v severních Čechách větévka či sluníčko? Když máme teď ten „Halloween“...
Smrt se nemění – ale mění se náš přístup k ní. Každá společnost, archaická, industriální i ta současná, musí svůj vztah ke smrti a k mrtvým nějakým způsobem legitimizovat. Abychom nepropadli úplné životní rezignaci, vytváříme si jak sami, tak skrze své společenské instituce mechanismy, které smrt odůvodní a zabrání tak všeobecné deprivaci.
Smrt je pro společnost „problémem“, protože lidé se odjakživa těžce vyrovnávají s konečností svého života. Důležitou roli v procesu legitimizace hraje náboženství, především ustavováním různých rituálů, pomocí kterých se lidé se smrtí vyrovnávají. Ale i ve zdánlivě homogenních společnostech se přístup k „našim mrtvým“ výrazně liší. Lze to poznat i z terénního výzkumu, který jsem podnikla v Litvínově a Uherském Hradišti.
Sekularizace jako otázka Zásadní změnou, která silně ovlivnila vzájemný vztah společnosti, náboženství a smrti, jsou rychlé a radikální proměny západoevropské společnosti, které se udály na počátku 20. století. Jedním ze základních faktorů těchto změn byl vzestup sekularizace, která se stala určujícím rysem moderní společnosti a jejíž důsledky měly podstatný vliv na zásadní změnu vztahu ke smrti.
Sekularizace proměnila vztah společnosti ke smrti hned v trojím smyslu. Vedle prosazení občanského pohřbu (na úkor tradičního církevního) patří mezi nejvýznamnější změny zavedení kremací jako nového plnohodnotného způsobu pohřbívání. Kremace byla ve svých počátcích chápána jako moderní metoda pohřbívání a tradiční pohřeb do země představoval zastaralý a překonaný způsob. Proto také byly kremace prosazovány zejména silně antiklerikálními a osvětovými spolky (u nás třeba hnutí Volná myšlenka, spolek Krematorium nebo Společnost pro spalování mrtvol).
Římskokatolická církev uznala kremace až na Druhém vatikánském koncilu v roce 1963, pravoslavná církev kremace stále neuznává. To vysvětluje nárůst počtu kremací v 60. letech ve státech střední Evropy a jejich stagnaci v ryze katolických státech (Itálie 7 %, Španělsko 17 %) a téměř mizivé procento ve státech s převládajícím pravoslavným vyznáním (Bulharsko 5 %). Kremace jsou nejvíce rozšířené v protestantských státech (Dánsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko). Česká republika tvoří výjimku mezi těmito zeměmi. Ačkoliv jsme původně katolická země, kremaci dnes podstupuje osm z deseti zemřelých.
Třetí výraznou změnou ve vztahu smrti a náboženství, kterou ovlivnila sekularizace, je přenesení místa úmrtí z domovů do nemocnic. Dříve se o umírajícího starala rodina, později tuto péči převzaly nemocniční a jiné ústavy. Stejně jako hřbitovy byly postupně vytlačeny na okraje měst, tak také místo úmrtí se přesouvalo ze soukromého a známého místa do vzdáleného a neosobního nemocničního pokoje. Společnost tak v podstatě vytlačila smrt z veřejného místa. Tyto změny se samozřejmě odráží na podobě hřbitova, kde se vztah ke smrti, a potažmo také vliv sekularizace na tento vztah, odráží a zviditelňuje. Hřbitov představuje nejen „prostor smrti“, ale také místo vzpomínání, kde se individuálními přístupy lidí vytváří kolektivní paměť nesoucí hlavní rysy vztahu živých k mrtvým. Vizualita hřbitova tak odráží charakteristiky vztahu současné společnosti ke smrti a k mrtvým.
Odsuňte hřbitov na okraj Na podzim 2009 jsem uskutečnila výzkum na téma proměnlivé vizuality českých hřbitovů ve vztahu k religiozitě, potažmo sekularizaci. Výzkum se zaměřoval na podobu hřbitovů ve dvou oblastech, z nichž jedna je nejvíce a druhá nejméně religiózním krajem ČR. Oblastí s nejvyšší religiozitou je Zlínský kraj (55,2 % věřících) a oblastí s nejnižší religiozitou je Ústecký kraj (15,8 % věřících). Okresy s nejvyšší a nejnižší religiozitou v těchto krajích jsou pak okres Uherské Hradiště (64,2 % věřících) a okres Most (12,4 % věřících). V těchto okresech jsem zvolila dvě velikostně podobná města, ve kterých jsem zkoumala hřbitovy: město s vysokou mírou religiozity reprezentuje Uherské Hradiště a jeho protipólem je Litvínov.
Nezamýšleným důsledkem tohoto výběru je skutečnost, že Uherské Hradiště představuje poměrně stabilní oblast, ve které se obyvatelstvo příliš neměnilo, zatímco Litvínov reprezentuje město, které bylo prakticky vysídleno v souvislosti s odsunem Němců po druhé světové válce. Vybraná města tedy představují nejen religiózně odlišné oblasti, ale také regiony, které se velmi liší i svou minulostí a reprezentují tak oblast s tradičním osídlením a oblast, kde byly sociální vazby násilně zpřetrhány a došlo ke zcela novému osídlení regionu. Tato fakta samozřejmě ovlivnila i míru religiozity v krajích.
Jedním z nejvýraznějších rysů moderního postoje ke smrti je její odsouvání na okraj zájmu. Tento fakt se promítl v umístění hřbitovů na okraje měst, což se ukazuje také v případě hřbitovů v Uherském Hradišti a v Litvínově. Litvínovský hřbitov je od centra dále než uherskohradišťský hřbitov, je úplně mimo zástavbu a působí dojmem, že je spíše za městem než na jeho okraji. Toto prostorové oddálení hřbitova implikuje také psychické oddálení smrti. Litvínovský farář Grzegorz Czerny k tomu poznamenává, že lidé „odsunuli hřbitov co nejdál, aby ho nemuseli mít na očích“. V Litvínově je tedy hřbitov dál od centra než v Uherském Hradišti, což může ukazovat na větší míru vytěsnění smrti a v neposlední řadě také na větší vliv sekularizace, která hrála nezanedbatelnou roli v tabuizaci smrti.
Rozdílný vliv sekularizace v Uherském Hradišti a v Litvínově se na hřbitovech projevuje dvěma způsoby: v topografii hřbitova a v přítomnosti nebo nepřítomnosti náboženských prvků. Ve srovnání hřbitovů v silně religiózním Uherském Hradišti a sekularizovaném Litvínově nacházíme jasné rozdíly: nejviditelnějším rozdílem je umístění kaple, která v Litvínově chybí.
Kaple Nanebevzetí Panny Marie pochází již ze 17. století a hřbitov se až později postavil kolem ní. Kaple dodnes funguje a probíhá v ní asi 50 církevních obřadů ročně. V Litvínově se pohřby odehrávají v obřadní síni na hřbitově, která je daleko menší než ta uherskohradišťská. V Litvínově probíhá asi 20 církevních pohřbů ročně a většina z nich se odehrává právě v obřadní síni. Z tohoto pohledu je tedy církev na hřbitově v Uherském Hradišti stále přítomná a viditelná. Tomu nasvědčuje také porovnání podílu církevních pohřbů: v Uherském Hradišti tvoří církevní pohřby necelých 21 % všech pohřbů, v Litvínově pouze necelých 6 %.
Hlavně co nejlevněji Další rozdíl v topografii hřbitova, způsobený vlivem sekularizace, souvisí s rozvojem kremací. Dá se říct, že čím sekularizovanější kraj, tím je v tomto kraji větší počet kremací. A naopak tam, kde se stále uchovává náboženská tradice, jsou více početné pohřby uložením do země. Tato tendence je vidět také na vizualitě sledovaných hřbitovů.
Zatímco uherskohradišťský hřbitov má pouze (malou) vsypovou loučku a urnové hroby, hřbitov v Litvínově má navíc ještě rozptylovou loučku, která zabírá poměrně velkou část hřbitova, a kolumbária. Počet urnových hrobů v Litvínově převyšuje počet těchto hrobů v Uherském Hradišti asi čtyřikrát, přičemž roční počet zemřelých je vyšší v Uherském Hradišti. Lze tedy vyloučit tvrzení, že v Litvínově je větší počet urnových hrobů z důvodu vyšší úmrtnosti. V Uherském Hradišti se tyto hroby nachází na jednom místě, v Litvínově tvoří několik částí. Levnější variantou urnového hrobu jsou kolumbária, kterých je v Litvínově asi 500. Vsypová a rozptylová loučka jsou pak těmi nejjednoduššími a nejlevnějšími variantami kremace. Fakt, že Litvínov nabízí všechny tyto druhy pohřbu žehem, může poukazovat na vysoký počet kremací, což zpětně opět ukazuje na vysokou míru sekularizace. Vedle rozdílů v topografiích hřbitova je druhým nejviditelnějším způsobem, jakým se vliv sekularizace promítá do vzhledu hřbitova, přítomnost či nepřítomnost křesťanských symbolů, z nichž nejtypičtějším pro hřbitov je kříž. Velký kamenný kříž s Kristem je umístěný před kaplí v Uherském Hradišti, ale v Litvínově jakýkoliv náboženský symbol chybí. Náboženské symboly se projevují také na náhrobcích. Vzhledem k tomu, že na uherskohradišťském hřbitově se nachází náhrobky ještě z 18. a 19. století, můžeme tak na jejich vzhledu dobře pozorovat celkový vývoj od náboženského postoje ke smrti až k tomu dnešnímu sekularizovanému. Na nejstarších hrobech je velmi viditelný velký kříž, čím jsou hroby mladší, tím je kříž menší. Vporovnání s těmito náhrobky jsou ty litvínovské téměř bez křesťanské symboliky. Hroby i urnové hroby vypadají téměř všechny stejně a ze symbolů je na nich pouze ratolest, smuteční vrba nebo růže, velmi častým motivem je pak západ slunce, který ovšem postrádá jakýkoliv tradičně náboženský podtext a neodkazuje k žádné křesťanské tradici.
Oba sledované hřbitovy se liší nejen v křesťanské symbolice náhrobků, ale také v jejich celkovém vzhledu. Na hřbitově v Uherském Hradišti, jelikož je starší, je dobře vidět posun ve ztvárňování náhrobků. Ty z 19. a počátku 20. století jsou velké, honosné a budí zdání jakési oslavy smrti. U náhrobků z druhé poloviny 20. století je již patrný příklon ke zjednodušení. Společnost postupně ztrácí vizuální rámce týkající se smrti a zapomíná, jak smrt obrazově ztvárnit. Honosné sepulkrální umění, tolik oblíbené v 19. století, se ve 20. století smršťuje do jednoduchých náhrobních desek a postupně také domalých prostých urnových hrobů. Tím, že lidé zapomněli, jak se ke smrti chovat, ztratili pohřební rituály, začali ji také ochuzovat ve vizuální formě a tato tendence vyústila ve zřízení vsypových a rozptylových louček.
Zastavte čas Hřbitov je místo, kde je vztah společnosti a smrti hmatatelný. Na hřbitově lidé prezentují své postoje ke smrti, a tak se z něj stává místo symbolických i sociálních reprezentací smrti. Kumulací těchto reprezentací se ze hřbitova stává místo kolektivní paměti společnosti, místo, kde mohou lidé vzpomínat na minulost. Taková místa vzpomínání, mezi které patří také pomníky, muzea, veřejné oslavy, jsou ztělesněním vědomí paměti a představují v podstatě rituály společnosti bez rituálů. Jsou to symbolické prvky historického dědictví každé komunity nebo společnosti. Tím, že se na hřbitově protíná minulost s přítomností, je hřbitov místem vzpomínání par excellence. Lidé chodí ke hrobům svých předků a péčí o ně dávají najevo svou sounáležitost s dějinnou kontinuitou. Hlavním smyslem těchto míst vzpomínání je „zastavit čas“ – zastavit zapomínání, zvěčnit smrt (zejména v případě hřbitovů, památníků, mohyl apod.), materializovat nemateriální (v případě různých rituálů) a zpřítomnit minulost v přítomnosti. Pohledem na hřbitov, na jeho uspořádání, jeho topografii a celkový vzhled, můžeme lépe odhalit danou komunitu – vždyť postoj ke smrti a mrtvým odjakživa byl a bude jednou ze základních vazeb ve společnosti.
Hřbitovy kdysi bývaly centry měst – do jisté míry zastupovaly tehdy ještě neexistující náměstí. Konaly se na nich trhy, slavnosti, veřejné soudy či popravy. Chudí si zde stavěli přechodná bydliště, bohatí zas kupovali jídlo na své hostiny. Živí se míchali s mrtvými, existovali spolu ve velmi (prostorově i psychicky) těšném vztahu. Tím, jak živí přicházeli do častého styku s mrtvými, chovali se k nim důvěrně, až lhostejně. V 16. století se náměstí, vzniklá na hřbitovech, od hřbitovů začala oddělovat a tím také započal proces oddělování hřbitova od kostela. Veřejný život zůstal na odloučených náměstích a hřbitovu zůstala jediná hlavní funkce – místo pro mrtvé.
Tehdejší blízký vztah k mrtvým se nám dnes může zdát nesmyslný, „nechutný“ a zvrácený. Scházet se tam, kde jsou pochováni mrtví? Doslova po nich šlapat? Při svém pozorování jsem však zjistila, že něco z dávno zapomenutého a odsunutého vztahu ke smrti a k mrtvým v nás přece jen zůstalo. Hřbitov v Uherském Hradišti prošel před pár lety nákladnou rekonstrukcí, při které se nechalo zbudovat poměrně velké prostranství s fontánou, pergolou a lavičkami, kde se v létě scházejí maminky s kočárky a ve stínu břečťanu odpočívají. Litvínovský hřbitov je sice od centra daleko, takže zde se lidé příliš neschází, zato na Dušičky je na hřbitově „živo“ více než v centru města. Celý hřbitov doslova svítí a jindy prázdné strohé hroby jsou zaplaveny nánosem květin a věnců.
Lidé sice odsunuli smrt na okraj svého i společenského zájmu, ale i přesto jsou v životě společnosti situace, kdy si z kolektivní paměti vydolujeme pár vzpomínek na rituály, které jsme považovali za ztracené.
***
Hřbitovy kdysi bývaly centry měst – zastupovaly neexistující náměstí. Konaly se zde trhy, slavnosti, soudy či popravy. Chudí si zde stavěli přechodná bydliště, bohatí zas kupovali jídlo na hostiny. Živí se míchali s mrtvými.
Na nejstarších hrobech je velký kříž, čím jsou hroby mladší, tím je kříž menší. Litvínovské hroby naopak vypadají téměř všechny stejně a ze symbolů je na nich pouze ratolest, smuteční vrba nebo růže, častým motivem je západ slunce.
O autorovi| ŠÁRKA SYSLOVÁ, socioložka Autorka, socioložka, působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se vizualitou veřejných prostorů a vizuální kulturou.
