Úniky z policejních spisů jsou chronickou a neléčenou nemocí české demokracie. Není pochyb, že v minulých letech napáchaly víc škody než užitku. Jen výjimečně sloužily veřejnému zájmu – spíše partikulárním politickým i ekonomickým zájmům, a pak také pobavení mediálních konzumentů. Zprostředkovaně pak novinářským egům i peněženkám.
To ovšem nemění nic na tom, že rozhodnutí poslanců postavit zveřejňování policejních odposlechů mimo zákon je špatné a hloupé. Stát se zbavuje odpovědnosti za svou nemohoucnost tím, že svazuje nesmyslným paragrafem novináře. Jako by tajnůstkářství, uzavřenosti a neochoty sdělovat o sobě jakékoliv informace nebylo v českých veřejných institucích už tak dost.
Není divu, že pro tento zákon hlasovala v dojemné jednotě téměř celá sněmovna. Poslanci vždycky zapomenou na rozpory i chuť dělat si naschvály, když jde o jejich vlastní prospěch.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
V tomto případě je to evidentní, protože zveřejněné odposlechy se vždy týkají veřejně známých lidí, tedy také poslanců. Je jen poněkud nevkusné, když motivy vysvětluje Marek Benda, člen vládní ODS. Ten popisuje situaci, kdy policisté neschopní vyřešit případ „podstrkují“ odposlechy novinářům, jako neúnosnou. Ale není to právě ODS, která má odpovědnost za ministerstvo vnitra, tedy i policii?
Poslanci by se měli stydět i za to, že zákaz zveřejňování odposlechů zanesli do zákona v podstatě pokoutně a bez veřejné diskuse. Ale mentalita české politiky je: „My vládneme a vám do toho nic není.“ Kdyby to bylo na politicích, dají nálepku „státní tajemství“ na vše, co dělají a o čem rozhodují.
Co byste od nich chtěli?
Pro běžného občana i novináře je prakticky nemožné se dozvědět i zcela základní věci. Před pár lety jsem se studenty žurnalistiky dělal takový pokus. Dali vybraným poslancům jednoduchou otázku, kolik vydělávají včetně všech náhrad a jak vysoká je jejich související režie. Nikdo neodpověděl. Všichni odkázali jen na příslušné paragrafy, které výši platu i náhrad určují.
Mentalita státem placených úředníků a politiků by měla být přesně opačná. Měli by být transparentní a otevření ve všem, co dělají. V Americe si může kdokoliv vyžádat třeba i elektronickou poštu, kterou politik ve funkci poslal či obdržel prostřednictvím pracovního počítače. V Česku může být člověk rád, když na jakýkoliv dotaz aspoň obdrží zamítavou odpověď.
Ale co chcete od lidí, kteří mluví jako primitivové i na chodbách parlamentu a pak se teatrálně rozčilují na televizní štáby, že je „odposlouchávají“... Co čekali? Že novináři mají své kamery a diktafony jen proto, aby je politikovi podrželi u úst, když chce pronést připravené prohlášení?
Prostor, který stát chrání před zraky veřejnosti, by měl být minimální. Patří do něj zejména informace týkající se národní bezpečnosti. Rozhodně ne obsah policejních odposlechů. Přitom je to tak jednoduché! Jestliže policisté nejsou schopni informace o soukromí ostatních lidí uhlídat, neměli by mít pravomoc odposlechy vůbec provádět.
Částečně ovšem vinu nesou i média. Doba úniků trvá už mnoho let, v podstatě od doby, kdy byl vládcem ministerstva vnitra Stanislav Gross. A za celou tu dobu nebyli novináři ani jejich zaměstnavatelé schopni se dohodnout, jaký postoj k vytékající české policejní žumpě zaujmou. Nebyly toho schopny ani jednotlivé redakce, ani profesní organizace. Přitom by stačilo naordinovat si dietu a zveřejňovat opravdu jen ty informace, které souvisejí s veřejným zájmem. Cílem novinářské práce je zveřejňovat pravdu o tom, co je důležité. Nikoliv čtenáře nebo diváky bavit. Přesně to byl účel například přepisů odposlechů fotbalových rozhodčích. Dokazuje to ostatně i to, že pánové Lábus a Čtvrtníček postavili výhradně na těchto textech mimořádně zábavnou divadelní hru.
Komické a neefektivní řešení Příkladů zjevné škodolibosti či snahy pobavit bychom našli víc, třeba několik let starý rozhovor šéfa ODS Topolánka s jeho poradcem Dalíkem. Nebylo v něm nic, co by mělo v nějaké konkrétní kauze zpravodajskou hodnotu. A že si z jistého obsáhlého policejního spisu udělal jeden reportér byznys a zásobuje s ním na pokračování knihkupectví, je jen ozdůbka na páchnoucím mediálním dortu.
Přesto platí, že zakázat zveřejňování policejních odposlechů je komické a v éře internetu také značně neefektivní řešení. Nevíme, kdo bude úniky odhalovat a postihovat. Tatáž policie, která je dosud jejich původcem? A i kdyby to byla nějaká jiná, lepší policie, těžko to bude k něčemu dobré. Pouze jí zbude méně času na skutečné kauzy.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Kdyby to bylo na politicích, dají nálepku „státní tajemství“ na vše, co dělají a o čem rozhodují
O autorovi| Miloš Čermák, novinář
