Tento týden se mi přihodilo něco, o čem novináři obvykle jen tajně sní: v úterý jsem vysílal televizní reportáž o muži, který vyfasoval šest let vězení za to, že hájil proti zlodějům svůj mnohokrát beztrestně vykradený majetek se zbraní v ruce – a ve středu tenhle muž dostal milost od prezidenta republiky. Ještě tentýž den opustil vězení.
Nedělám si iluze, že by ta milost nebyla připravena již před zmíněnou reportáží, ale i tak by to mohlo posloužit jako námět kýčovitého filmu, protože jen málokdy má novinář tak stoprocentní jistotu, že se staví na obranu čítankově čistého, slušného občana, jako jsem měl v případě Karla Bašty. Jeho rodáci z Ivančic, kteří podepisovali na jeho podporu hromadně petici, mi udělili překvapení navíc: většina těch, které jsem v ulicích města zpovídal, znala Karla Baštu osobně, protože se k nim už někdy v minulosti zachoval slušně v různých situacích, takže svůj podpis nebrali nijak formálně.
Jenže radost z odpuštění, kterého se mu dostalo z hradních výšin, by mohla snadno zakrýt ty stránky případu, na které je každé odpuštění krátké. Například pokyn Nejvyššího soudu ostatním soudům, podle něhož bychom zlodějům neměli klást odpor, jinak nám hrozí obvinění z vraždy, platí dál, bez ohledu na to, co si o věci myslí drtivá část veřejnosti včetně pana prezidenta. Žádost státní zástupkyně, která pro Karla Baštu původně požadovala ještě vyšší trest (až dvanáct let!), jde zcela v jeho intencích. Stejně tak nikdo patřičně nepotrestal zloděje, kteří nekradli (a nejen u Bašty) poprvé. Jeden z nich dostal (jako chronický recidivista!) jen rok a půl, a druhý dokonce pouze pokutu dvanáct tisíc korun. Vzhledem k tomu, že zároveň požaduje po Baštovi třicet tisíc jako odškodnění za prostřelené auto (kterým odváželi lup), stále si musí nutně myslet, že se noční zlodějský výlet vyplatil. A že auto potřebuje, o tom není pochyb; policisté ho opakovaně přistihli, jak se prohání ulicemi města bez řidičáku a se zákazem řízení…
Ještě závažnější je obava z toho, co bude dál. Baštovu živnost vykradli dvakrát znovu, když byl teď ve vězení, a zloději nemají důvod, proč by si do jeho podniku nechodili jako do kampeličky dál, když je nikdo nestíhá. Dělali to tak léta předtím, netajili se s tím ani před Baštou, když ho potkávali v ulicích města, ani před ostatními ivančickými občany, když se napili v hospodě. Takže proč by s tím zrovna teď měli přestat? Naopak. Dá se předpokládat, že budou Baštu provokovat ještě víc, protože vědí, že je v podmínce. A dva tisíce podpisů pod peticí Baštu tentokrát nezachrání. Podepsali se pod ni i minulý a současný starosta (ten je navíc poslancem), ale když jsem se jich ptal, proč neudělali takhle drzým zlodějnám přítrž s pomocí městské policie už před osudnou nocí, přímé odpovědi se vyhnuli frází. Aniž bych chtěl váhu petice nějak zlehčovat – podepsat se mezi ostatní je přece jen něco jiného než otevřeně vystoupit proti zlu. Zvlášť když zlo dostává zřetelně zelenou před slušností.
Jinými slovy: odpustit nespravedlivý trest je jen začátek, nikoli konec šťastného příběhu.
