Nejdřív vyskočil v LN palcový titulek Češi žalují nemocnice. A vyhrávají. Kolik to milionů dostali šťastně nešťastní pacienti za zničené zdraví? Před několika dny bomba: ministryně spravedlnosti konečně po dvaceti letech od změny režimu řekla – odškodním nesmyslnou vazbu. Jako by se blýskalo na lepší časy.
Je tomu opravdu tak? Ne, je to současně moc a strašně málo. Začali jsme si vážit zdraví a svobody, jenže kde je ochrana cti? Pro pochopení je nutné si stručně připomenout, co byly hlavní překážky odškodnění. Pokud šlo o zdraví, dlouhou dobu nebyla vůle překonat zažitý komunistický metr vyhlášky a jejích bodů. Jako by léta bylo zdraví člověka ekonomickým ekvivalentem ceny dělníka pro stát. Zlomená ruka 10.000,- Kč a tak podobně. Jak přestalo být zdravotnictví státní a původci škody se staly soukromé subjekty, soudy zřejmě ztratily ochranářský přístup ke škůdcům a bez ohledu na vyhlášku i nesmyslný paragraf 444 občanského zákoníku náhle všechno jde.
Statisíce za smrt při autonehodách, miliony za doživotní zmrzačení na školním výletě nebo přidušení na operačním lůžku. Nechci být škarohlíd, ale chyby při léčení a autonehody se stávat nepřestanou. Jen se v našem životě zvýší cena pojistek za škody osobnostní. Ministryni poděkujme Co justiční omyly a policejní přešlapy? Léta ignorance a neochvějného přesvědčení, že stát za svoji blbost nepyká. Kdo má paměť, může vzpomenout na případ exemplární, manželů Schwarzerových, kteří při absolutní nevině nedostali za vazbu, zničený život a rozkradenou sbírku CD nic, což řádně posvětily všechny soudy včetně Ústavního, s odůvodněním, že úředně to bylo v pořádku a náhrada nemateriální újmy při nesprávném úředním postupu nebyla v té době součástí našeho právního řádu. Soudím, že vizitku této nestoudnosti vystaví až štrasburský tribunál. O to víc je potřeba Daniele Kovářové poděkovat za její rozhodnutí o náhradě, protože i v současné době je naděje poškozených u soudu mizivá. Neodpustím si zde drobnou výtku k mně jinak sympatickému exministru Pospíšilovi – šanci rozhodnout o odškodnění měl, a nejen v případě Ilji Staševského. To ostatně platí o všech předchůdcích. Moc se těším i na případnou ministryni z řad ochránců slabých a potřebných, jen jsem nějak nezaznamenal, že by oranžáda soucítila třeba se seřezanými dětmi z CzechTeku. Je to divná doba, když samozřejmé věci jsou hodny obdivu.
Oklikou se dostávám k tomu, co leží vedle ochrany života a zdraví. Kde je čest a soukromí? Vztekáme se nad nespravedlností soudní pře, a klidně přihlížíme sledování našeho pohybu mobilním operátorem za účelem dozoru nad imaginárním teroristou, necháme si odebírat DNA jak ovce, koukáme, jak bulvár uveřejní na první straně ohořelé tělo sousedovic syna, protože jsme jak Dav z povídky Raye Bradburyho. Nikdo nám nesmí bez svolení do bytu, ale ukradené policejní odposlechy čteme na pokračování. Máme svobodu slova, a tak si každý hodí špínu na koho chce, pomlouváme jak domovní důvěrnice, a protože jsme šikovně napsali „podezřelý z pedofilie“ či „policie již zadržela předpokládaného pachatele při braní úplatku“, hájíme se tím, že jsme uvedli možná, ale ne určitě.
Naše minulost znala souboj o čest, a ne o náhradu za přejetí volským povozem. Urážka je svinstvo, kterého se nelze zbavit. Fotka prsou mojí manželky je na přes držku fotografovi, redaktorovi i vydavateli, v libovolném pořadí. Jen málokdo je ale Macek nebo Wagner a fackovat se taky všichni nemůžeme. Přesto cestou práva při ochraně cti a soukromí člověk zmůže velmi málo. Náhrady jsou nízké a omluvy chabé. Příčinou je dosavadní právní doktrína tzv. objektivního principu a zejména společenské klima.
Nečetl jsem v novinách článek o tom, jaká je zodpovědnost novináře za špinění jména, a dokonce snad, že by šéfredaktor veřejně napsal, není v souladu s mou morálkou, že za lež o Františku Novákovi jsme museli zaplatit jen 80.000,Kč. Pravidla dehonestace ovládají společnost. Že by soudy měly zakročit? Když by se razantně zastaly poškozených, už by je média napadala za náhubkování.
Kdo obor ochrany osobnosti zná, ví, že striktní přístup, který soudy volí ke zjištění toho, zda jde, či nejde o poškození cti, není na škodu. Problémem jsou sankce. Jenže ty jsou věrným odrazem společenské morálky, která je prachbídná. Musí dojít k zásadní změně přístupu autorit. Pokud odstoupí poslanec za dětinské zneužití náhrad hned a nebude se snažit být budoucím ministrem financí, pokud primátor nebude předstírat, že kartička do knihovny za miliardu je jen věcí policie, bude mít čest opět svou cenu. Pak bude mít smysl u soudu žádat za pomluvu třeba deset milionů. Jak jsme od tohoto okamžiku daleko, to opravdu nevím.
***
Cestou práva při ochraně cti a soukromí člověk zmůže velmi málo. Náhrady jsou nízké a omluvy chabé.
O autorovi| VÁCLAV VLK, advokát
