Se zaujetím čtu reakce, názory a také sobotní besedu o výstavě Malík Urvi II (Jak se měli všichni ti lidé naráz vyměnit? LN 27. 3.). Protože sleduji zvláště v oné besedě jisté názorové rozpory na umístění soudce Stiboříka mezi exponáty a já jsem byl pod jeho portrétem jmenován ve vašem listu jako jeden z postižených (Malík Urvi II, LN 24. 3.), rád bych se k tomu také vyjádřil.
Když jsem dostal oněch „pouhých“ deset měsíců „natvrdo“ místo pěti až šesti let dle přání prokurátora Monsporta, nebyl jsem štěstím bez sebe. Cítil jsem jen úlevu, že po osmi a půl měsících vazby v Ruzyni se blíží konec mého věznění. Snad. Protože jak známo z oněch let, v kriminále politickým vězňům tresty lehce naskakovaly, pokud se rozhodli bránit různým nespravedlivostem vůči sobě po dobu své „převýchovy“. Svým obhájcem, panem Dítětem, jsem byl dopředu upozorněn, že odsouzeni budeme, jen se jedná o výši trestu. Že odsouzení je požadováno po politické linii. Proto se na Stiboříkovy výroky o našich trestech dívám s otazníkem, kde byla hranice jeho osobní statečnosti postavit se systému a jak byla nastavena míra požadavku na potrestání ze stranických míst. Tlak veřejnosti, včetně světové, probíhající rozklad vprostřed KSČ, to vše mohlo značit, že pro zachování své „tváře“ ideologický dozor rozsudky požadoval, ale už mu nešlo o nějaké kruté klasifikace. Důkazem toho mohou také být nepodmíněné rozsudky zbývajících tří členů výboru Jazzové sekce. Subjektivně vzato, i ten mírný rozsudek pro mne byl osudový, neboť v Bělušickém převýchovném lágru jsem získal akutní zánět ledvin, který nezastavitelným průběhem vedl k jejich selhání.
Co mě v těch úvahách nad soudci zaráží je, že nikdo, ani v LN, ani o týden dříve v MfD v souvislosti s obsazením dnešního Vrchního soudu, si nepoložil otázku, nebo ji alespoň nevepsal do příslušných textů, co těm rozsudkům říkaly soudy a prokuratury po roce 1989. V případě Jazzové sekce, tudíž i v mém případě, by se čtenáři dozvěděli, že generální prokuratura podala na Stiboříkův (a Píchové při odvolacím řízení) rozsudek stížnost pro porušení zákona, na základě něhož posléze Nejvyšší soud ČR v rozsudku o soudní rehabilitaci konstatoval porušení tehdejších zákonů, rozsudky v celém rozsahu zrušil, dokonce bylo konstatováno, že trestní stíhání jako nedovoleného podnikání vůbec nemělo být zahajováno, že orgány činné v trestním řízení konaly proti Jazzové sekci protizákonně. Proti zákonům své doby!
Proto moje vděčnost panu soudci Stiboříkovi za „nízký“ trest má své meze. Přestože u soudu chválil moje články o jazzu.
O autorovi| Vladimír Kouřil, jazzový publicista
