Bublina Radek John má svou britskou obdobu. Jsou snad Britové tak „česky“ povrchní?
Nejpopulárnějším českým politikem za měsíc duben je Radek John - navzdory všem nesrovnalostem a podivnostem, které se za těch několik měsíců, co John vystupuje jako vážná výzva zaběhnutým politickým stranám, dostaly na veřejnost. A navzdory tomu, že se prakticky nic neví ani o názorovém zakotvení Věcí veřejných, ani o mocenských poměrech uvnitř VV - tedy do jaké míry je Radek John sám sebou a do jaké míry maňáskem financiéra a majitele velké bezpečnostní agentury Víta Bárty. Dalo by se pokračovat, jenže by to bylo opakování argumentů, které čtenáři důvěrně znají. Ale kdo tu ještě čte noviny? Kolikrát větší vliv má televize, přes kterou se rekrutuje většina Johnových příznivců? Prostě další špatná zpráva o úrovni české společnosti. Ani náhodou v tom ale nejsme sami.
Stará dobrá přihlouplá Anglie Při hledání odpovědi na otázku, jak to, že se nám tu nad hlavami tak snadno vznášejí naprosté politické bubliny, člověka samozřejmě nejdřív napadají obvyklé povzdechy: Češi během posledních sta let několikrát přišli o své elity, hlavně proto je česká politická reprezentace tak prohnilá, a protože je prohnilá, populistům se překážky nekladou. Jenže touha po nějakém tom svůdci, který nás odvede pryč a lhostejno kam, hlavně aby to bylo co nejdřív, se může zmocnit i kultury s nepřerušenou tradicí demokracie a veřejné diskuse.
Kritické množství britských voličů v posledních dnech propadlo kouzlu Liberálních demokratů, kteří v systému s dvěma velkými stranami už sto let hrají třetího vzadu. Stačila jedna televizní debata, do níž premiér a vůdce konzervativní opozice přibrali liberálnědemokratického předáka Nicka Clegga a v níž se tento neokoukaný politik častěji než jeho soupeři otáčel přímo do kamery.
Cleggovi se pak podařilo spustit mediálněpolitickou mánii a vetřít se v průzkumech mezi favorizované konzervativce a vládnoucí labouristy. Najednou není vyloučené, že by liberálové s labouristy mohli konzervativcům, kteří po 14 letech v opozici napevno počítali s návratem k moci, vítězství „ukradnout“, společně zrušit většinový volební systém a tím od základů změnit britskou politiku. Že se prostě z banální události může vyvinout dalekosáhlá změna.
Ne, český čtenář si nemusí zkoušet plynovou masku kvůli aktuálnímu politickému vývoji ve vzdálené zemi, o jejíchž problémech nic nevíme. Ale měl by ho zajímat nadnárodní fenomén dobře načasované politické bubliny. Jak to, že i společnost s mnohem šťastnějšími dějinami než ta česká je náchylná kupovat zajíce v pytli? Bývalý byrokrat Evropské komise a poslanec Evropského parlamentu Nick Clegg se svými názory i kariérou naprosto rozchází s míněním, které na ostrovech převažuje. Clegg je fanatik Evropské unie a politické korektnosti, proti níž se v Británii poslední dobou začíná formovat jakási opozice zespodu. Tento celoživotní politik a lobbista rozhodně nepředstavuje čerstvou krev v politice. Řada Britů, která si dnes pohrává s představou hodit to protentokrát třetí síle, by se zřejmě už brzy rozpačitě drbala na hlavě. A možná si to během týdne, který do voleb zbývá, taky rozmyslí. To teď ovšem nikdo neví.
Celý Cleggův úspěch stojí na odvážném triku. Úplně stejně jako náš Radek John se prohlásil za novou sílu a čerstvou krev. Veze se na rostoucí nechuti k politice, využívá okolnosti, že veřejnost korupčnické manýry připisuje dvěma hlavním stranám, neboť na dvě hlavní strany se dlouho upínala veškerá pozornost. Pak třetí síle stačí vyběhnout ze zálohy a hodně lidí si už nestačí všimnout, že to není žádná nová kvalita, za jakou se vydává. Klíčový sponzor liberálů Michael Brown byl před dvěma lety pravomocně odsouzen za podvod (a strana „jiných“ politiků odmítla jeho dar vrátit); o našem Johnovi také ví, kdo chce, že měl kšeftíky s králem pražských lobbistů Romanem Janouškem.
Ačkoliv jsou tyto důležité informace volně k mání, nestačí už se uchytit v obecném povědomí. To se ovšem politika zvrhává ve vypouštění bublin, které sice brzy prasknou, pokud se ale vypuštění šikovně načasuje, rozprskne se bublina až za cílovou čarou.
Soutěž o první dojem Ve stranických štábech se po volbách analytici z výsledků budou snažit vyčíst, co voliči ocenili, a co naopak politikům spolkli. Úspěch postavený na jednom televizním hitu a dostatečném množství inzerátů si v těch štábech bohužel mohou vyložit i tak, že vlastně není třeba se o něco soustavně snažit a že se z politiky stává nevyzpytatelná soutěž o první dojem.
Říká se, že zkažení politici kazí celou společnost. Stejně tak ale platí, že ještě hloupější voliči, než s jakými ve svých úvahách pracují štáby velkých stran, v konečném důsledku kazí politiky a celou politiku.
***
Clegg úplně stejně jako náš Radek John využívá okolnosti, že veřejnost korupčnické manýry připisuje dvěma hlavním stranám, neboť na dvě hlavní strany se dlouho upínala veškerá pozornost
O autorovi| DANIEL KAISER, e-mail: daniel.kaiser@lidovky komentátor LN
