Oscar za nejlepší studentský film putoval do našich končin zatím jednou – získal jej Jan Svěrák za Ropáky z roku 1989. Letos se mezi nominované zařadil tvůrce počítačově animovaných filmů Martin Duda. Podle předběžných informací se nám i letos tato cena nakonec vyhne, ale to nemění nic na tom, že v konkurenci ostatní české animované tvorby působí název Dudova čtvrthodinového snímku Jsem větší a lepší navýsost výmluvně. Mladý tvůrce neváhal přikročit k tomu, čeho se kvůli finanční a technické náročnosti bojí všichni tuzemští filmoví producenti: umístit děj filmu do futuristického světa budoucnosti. Během osmnácti porevolučních let u nás vznikly pouze dva celovečerní snímky z budoucnosti – laciný postkatastrofický thriller Poslední přesun a zoufale béčková česko-španělská koprodukce Nexus.
Sedmadvacetiletý Duda ukázal, že počítačová animace je dnes již na takové úrovni, aby si poradila s podobou budoucí Prahy i bez nákladných kulis. „Já jsem se trikové náročnosti sci-fifilmu nebál, protože jsem věděl, že to všechno umím vyrobit na počítači,“ říká.
Snímek zachycuje konflikt v divadelním souboru vyvolaný obsazením robota do role herce. Zvučným jménům, jako jsou Miroslav Krobot, Vanda Hybnerová, Ondřej Pavelka a Kryštof Hádek, tu zdárně sekunduje robot David. Ten byl však na scénu dodán až v postprodukci. Během desetidenního natáčení herci hovořili do prázdna, případně na bílý míček zavěšený na drátku, aby věděli, kam se mají dívat.
Robot ale není jediným fantastickým motivem. Když divadelní principál ztělesněný Miroslavem Krobotem vyjde z Vinohradského divadla a pozvedne oči, ocitáme se s ním ve světě Blade Runnera a Pátého elementu. Přes oblohu se rozpínají holografické reklamy a na visutých drahách hučí rychlovlaky podobné obrovským červům. Toto je Praha budoucnosti, kde by se Kaplického chobotnice cítila jako hlavonožec ve vodě.
David je opravdu elegantní humanoidní stroj připomínající roboty z filmu Já, robot nebo z klipu Björk All Is Full of Love. Dnes již není oříškem umělého člověka vymodelovat, ale naučit ho hýbat se přirozeně. Davidovy pohyby, které mu český tvůrce vdechl, jsou zvládnuty s bravurou odpovídající těm nejlepším americkým sci-fifilmům.
Děj vypráví o tom, že dokud musí být David poslušný dálkového ovladače, zůstává pouhou loutkou. Když se ale ovladač během hádky dotčených herců ztratí, získává robot svobodu, svádí u baru kolegyně (Vanda Hybnerová), jež okouzluje duchaplnými citacemi světových dramatiků, a potuluje se po noční Praze. Herci ze sebe vydávají to nejlepší, ale je to stejně robot, který strhává pozornost. V závěru jej vidíme, jak ujíždí rychlovlakem kamsi pryč změsta a v ruce svírá ovladač. Stal se svým vlastním pánem.
2D kontra 3D
Už na základní škole v rodném Mikulově Martina Dudu zaujaly hry s počítačovou animací. Kamarád donesl do učebny vybavené starými PC 286 jeden z prvních programů na animování Autodesk Animator a žáci měli o zábavu postaráno. „Měli jsme chápající učitele, kteří nás v učebně nechávali i odpoledne. Někdy dokonce i o víkendu, ale to jsme raději hráli po síti počítačové hry.“
Na FAMU nastupoval Duda s aspirací pokračovat v tom, co se s počítačem naučil na střední škole (se zaměřením na interiérový design) i doma, kdy si vyráběl první krátké filmy. Jenže v roce 1999 na tom ještě FAMU s vybavením počítači nebyla zrovna nejlépe a profesoři měli o animaci poněkud konzervativní představu. „Dali nám do ruky tužku a první dva roky jsme kreslili klasickým postupem, okénko po okénku. Musím ale říct, že to byla výborná zkušenost. Lepší počítače si vlastně vynutili až studenti, kteří na školu přišli a nějaké základy už měli za sebou.“
V Dudově ročníku na katedře animace bylo pět studentů. Studium dotáhli do konce pouze dva. Tři skončili už po bakalářské zkoušce, zlákáni lukrativní prací pro reklamní agentury. Ale i Martin už od druhého ročníku dělal reklamy. Proto také školu namísto obvyklých pěti studoval osm let.
Už jeho kratší školní snímky Kontakt a VR sbíraly ceny. Duda se rozhodl, že si v každém ročníku s každým novým filmem vyzkouší zvládnutí jedné technologie. Kontakt z roku 2003 získal první cenu například na tchajwanském festivalu Future Imprint. Nejen pro Dudu, ale i pro celou českou animaci to byl přelomový film. S mimořádným důvtipem zobrazuje „souboj“ mezi dvěma postavičkami, z nichž jedna je pouze kreslená a druhá je vytvořena jako trojrozměrná animace. Duda tímto filmem metaforicky zobrazil souboj formátů, který se v té době odehrával i ve světě velkého filmu. Zatímco ale v jeho Kontaktu se obě postavy na závěr prolnou do jedné, jež může užívat výhod obou těchto technik, ve světové kinematografii zatím vítězí 3D animace.
„Pro diváka je to asi zajímavější podívaná,“ vysvětluje Duda. „Studio Disney už výrobu 2D kreslených filmů opustilo před třemi lety a s Pixarem dělají jen 3D snímky. Není divu. Třeba takový Cars musí být pro dítě úžasný zážitek, věřím, že si myslí, že ta auta jsou opravdu živá, tak realisticky jsou vyrenderovaná. Je to doslova oživení hmoty, což je původní význam slova animace – oživení neživého.“
Jako řadový animátor se krátce podílel i na vývoji hry Mafie pro firmu Illusion Softworks, která slavila úspěch po celém světě. Tato oblast jej ale nezlákala. „Na hrách mi vadí jejich nedokonalost. Jsou to často osekané polygonové modely, zjednodušená grafika, aby ji stíhaly zobrazovat grafické karty počítačů.“
V reklamě se mezitím vypracoval od jednoduchých zakázek až k samostatné režii. Pokud si vzpomínáte na veselé autíčko společnosti Datart, které v zimní sezoně pomáhalo šťastné rodince stavět sněhuláka, tak to je Dudova práce. Stejně tak reklama společnosti Vodafone založená na scénkách s ovečkami. Když se Martina Dudy zeptám, jestli to byla ta reklama, která se nápadně podobala krátkým „ovčím“ filmům z dílny Nicka Parka, jeho úsměv je o stupínek méně vřelý.
„Na tohle téma už proběhla hromada debat, já se tou podobností už nechci zabývat. To srovnání je hodně scestné. Kdyby kdokoliv designoval jakoukoliv ovci, která má bílý kožich, černou hlavu a černé nohy, bude podobná ovcím Nicka Parka. Ale podívejte se lépe. Ty ovce nejsou stejné. Detaily mají jiné, jsou propracovanější než ty od Parka, umějí například lipsing (pohyby ústy), mluví a zpívají!“
Martinovy reklamy dnes jdou už do desítek. Čím zadavatele zaujal? „Agentura si mě přizve do tendru na základě mého showreelu (sestřihu ukázek z dosavadního díla). Pak ale hodně záleží na tom, jak je dokážu přesvědčit svou nabídkou řešení. To se skládá i z textové části. Napsat ji dobře vyžaduje určitou dávku umění převádět myšlenky do textu. Já se hodně věnuji detailům, takže moje treatmenty zaberou i několik stránek, jsou to takové téměř slohové práce.“
Za samozřejmost pokládá dokonalou práci s detaily, dotažení digitální animace pokud možno k co největší iluzi reality. Jedině u lidských postav volí raději určitou míru stylizace. Fotorealistická 3D animace živých lidí je totiž zatím příliš náročná i pro velká filmová studia. „Nejlépe využité možnosti animace postav ve filmu jsem viděl třeba v Pirátech z Karibiku. Na živé herce se doklíčovaly jejich metamorfózy v různá mořská stvoření, technologie tam byla využita na maximum.“
Další šance pro robota?
Martina Dudu naopak baví propojovat živé herce s digitálním prostředím, což ukázal právě ve svém filmu Jsem větší a lepší. Předvede se s ním také na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech. Doufá, že patnáctiminutový film přiláká investory, kteří by s ním chtěli vytvořit stejným postupem celovečerní sci-fi. Pokud se to podaří, s chutí dočasně pověsí práci na reklamách na hřebík a bude se věnovat pouze filmu. Příklady ze světa už známe. Z původně skromných začátků se v USA zrodil i retrofuturistický film Svět zítřka. Ani toho by nebylo, kdyby jeho tvůrce, animátor Kerry Conran nepřesvědčil producenty krátkou, počítačově animovanou ukázkou, že věrohodný „svět zítřka“ se dá vyrobit takřka na koleně a nemusí stát desítky milionů dolarů.
„Jsem větší a lepší měl být původně temnější film, ale profesor Pojar namítl, že bych měl zvolit odlehčenější příběh.“ Břetislav Pojar, žijící legenda české animace, je dodnes studentům cenným rádcem. „Vždy nám uměl poradit, co ze scénáře vystřihnout,“ vzpomíná Martin. „Naše bujaré nápady hobloval až na kost, ale to bylo dobře. Z těch občas zdlouhavých výtvorů se tak stala svižná dílka, která umějí udržet pozornost diváka.“
Martin Duda je příkladem, že počítačový nadšenec dávno není obtloustlým, sociálně nepřizpůsobivým stvořením přirostlým k počítači. „Pár let jsem byl skautem, chodili jsme na výlety a spali v indiánských týpí. Samozřejmě jsem měl i období, kdy jsem byl zakuklený doma u počítače, ale ke konci střední školy jsem začal objevovat krásy života, holky, hospody a tak… začal jsem fungovat jako normální člověk. Rád jezdím domů do Mikulova, třeba na návštěvu sklípků svého kamaráda. Loni na podzim jsem s otcem vyprodukoval vlastní víno, mám ho teď doma sto litrů. Z toho mám radost. Je to dobrý pocit pít něco, co člověk vypěstuje vlastníma rukama.“
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ redaktor Pátku ivan.adamovic@lidovky.cz
