Geniální autor operet Jacques Offenbach jím vybudoval také operní pomník: sobě i německému romantikovi Hoffmannovi. Národní divadlo operu nyní uvádí v režii Ondřeje Havelky.
Národní divadlo mělo šťastnou ruku při výběru inscenátorů pro v pořadí osmou inscenaci Hoffmannových povídek, tentokrát ve verzi, která vychází z nejnovější edice Jeana-Christopha Kecka a Michaela Kaye a v členění na pět dějství zařazuje do partitury i nově nalezené části opery. Výsledné čtyři hodiny rozhodně nenudí. Inscenátoři přistoupili k Offenbachovi s úctou jako k velké divadelní podívané, aniž ztratili smysl pro ironickou nadsázku (jakkoli Havelka neodolal, aby se osobně nemihl ve filmové projekci). Hoffmannovy příběhy čtyř osudových lásek se podařilo propojit v plynulý a vypointovaný celek -včetně začátku, kdy skutečně zazní scéna z Dona Giovanniho. Kostýmy zůstaly v 19. století a děj se z Lutherova norimberského sklípku přenesl do divadelní rekvizitárny, zaplněné od podlahy po strop obrovskými očíslovanými regály s různými předměty. Na centrální průhled uprostřed regálů Havelka promítal předtočené, často ironicky glosující projekce: milostný duet Hoffmanna s Antonií je provázen barvotiskovým šotem. Pohyby reálných protagonistů byly synchronizovány s jejich obrazem na plátně doprovázeným romanticky letícími mraky na modré obloze. Bylo to na hraně, ale Havelkovi se podařilo hranici vkusu vybalancovat. Vtipná byla i scéna, kdy doktor Miracle vyvolá ze záhrobí Antoniinu matku v podobě Valkýry. A vyšla i scéna zmizení Hoffmannova odrazu v zrcadle: jeho dubl mává na odchodnou, zatímco ještě odeznívají zvuky hrdinových kročejů. Je třeba ocenit Havelkovu specificky českou originalitu - nesnaží se kopírovat to, co je dnes ve světě opery považováno za standard podle poučky „to je tak hloupé, že se to bude líbit“; jeho režie jsou promyšlené tak, aby sloužily prezentovanému dílu, a nikoli zviditelnění režiséra. Diváci, kteří viděli nedávný přenos Hoffmannových povídek z MET, mohou srovnávat.
Úspěch by se ovšem nedostavil bez vynikajícího hudebního nastudování Michela Swierczewského. Pro premiéru se podařilo sestavit i vyrovnané obsazení, hodné značky Národního divadla. Absolutorium si zaslouží v titulní roli Marc Laho jako rozervaný básník a znovu neúspěšný milenec s pevným, znělým tenorem ve všech rejstřících. Stejně přesvědčil i Tomasz Konieczny, posel pekel s barytonem, který ozvláštňovala přesná „ďábelská“ ostrost. Hoffmannovy osudové ženy byly obsazeny třemi sólistkami: Olympia Slovenky Martiny Masarykové završila brilantní koloratury i stojem na špičkách, Antonia Pavly Vykopalové zaujala emocionální naléhavostí a Giulietta Jitky Svobodové vystihla hamižnou kurtizánu, která umí předstírat upejpavku. Múza/Nicklausse v podání Ataly Schöck nabídla krásnou střední polohu, i když měla rezervy ve výškách. Po milostných soubojích o Hoffmanna nad svými sokyněmi v závěru triumfuje už jen nad jeho zhroucenou opileckou troskou. Nechá ji vyzvednout na piedestal umění, zatímco čtveřice jeho lásek pěje o otevírající se budoucnosti. Sžíravá ironie takto inovovaného finále vyšla dokonale.
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
Dirigent: Michel Swierczewski Režie: Ondřej Havelka Scéna: Martin Černý Kostýmy: Jana Zbořilová Národní divadlo, premiéra 6. 3.
