Učit na „učňáku“ může být i velmi příjemné. Moji žáci jsou intuitivní, schopní otevřeně dát najevo zaujetí, stejně i pocit nudy. S Jedním světem na školách pracuji od jeho začátku a stále se ukazuje, že dokument se silným příběhem dokáže oslovit i „mé“ studenty, kteří školu často vnímají jako nutné zlo. Zažila jsem s nimi u projekcí mnohé: radost, prozření, pochopení, soucit, solidaritu, netoleranci, údiv i dojetí. Filmové příběhy nás propojily, otevřely i cestu do soukromí žáků. Často jsme díky nim dokázali i společně najít řešení, například u případů domácího násilí. Přes individuální osudy hrdinů filmů se moji žáci dokážou lépe vcítit do pozice lidí vyloučených ze společnosti. Bez nadsázky mohu říci, že využívání dokumentů ve výuce považuji za jedno z nejšťastnějších rozhodnutí mé pedagogické praxe. Vlasta Vyčichlová, učitelka Střední škola strojní, stavební a dopravní, Liberec II
Žáci jsou víc v obraze Na naší škole využíváme desítky dokumentů a materiálů od Člověka v tísni, především v občanské nauce. Sada Být v obraze ale najde uplatnění i v hodině českého jazyka a komunikace. Rád pouštím dokument, v němž se ukazuje, jak média dokážou upravit skutečnost. Někteří studenti pak – s trochou nadsázky – prohlašují, že už nevědí, čemu mají věřit. Každopádně jsou motivovaní ke kritičtějšímu posuzování mediálních sdělení. Studenti se zaujetím sledují také filmy z oblasti lidských práv a globálních problémů, o kterých pak rádi diskutují. Obrovskou výhodou pro mě jako učitele a dalším přínosem pro výuku jsou metodické příručky k jednotlivým sadám dokumentů. Můžu z nich vybírat činnosti, které aktivizují studenty a občas jim dávají možnost prožít, částečně si vyjasnit nebo vůbec uvědomit nějaký problém. Michal Homolka, učitel VOŠE a OA Kollárova 5, Praha 8
Filmy, o kterých můžete mluvit Náš filmový klub oslavil nedávno první narozeniny. Od jeho založení jsme díky projektu Jeden svět na školách měli možnost zhlédnout řadu dokumentárních filmů. Jak takový klub funguje? Nejprve si v kolekci umístěné na webu vybereme snímek. To bývá ta nejtěžší část. Musíte znát své publikum a jen podle synopse k filmu odhadnout, zda se nebudou vaši spolužáci nudit a nezvednou se v polovině promítání k odchodu. Projekce nesmí být příliš dlouhá ani nesmí mít diváci pocit, že kvůli dvaceti minutám nemuseli chodit. Pak zbývá časově náročnější vytvoření plakátů, zveřejnění události na Facebooku, případně pozvání hosta k diskusi. Z vlastní zkušenosti však vím, že některá témata jsou tak silná, že se o nich nemůžete bavit hned po projekci. Lepší je počkat do druhého dne, protože se pak beztak většina rozhovorů nenásilně stočí zpět k filmu. Klára Tršková, studentka Gymnázium Soběslav
Pomáhají hledat souvislosti Informací nikdy nebylo tolik jako dnes. To je část té svobody, za kterou Češi před dvaceti lety vyšli do pražských ulic a cinkali klíčky. Popravdě mi připadá, že si toho generace narozené po roce 1990 ani trochu neváží. Nevyhledávají znalosti a vše berou na lehkou váhu. Tyhle špatné poměry se snaží změnit mezinárodní festival Jeden svět. Například komunismus je pro -náctileté pojem známý, ale zároveň cizí – víme, že šlo o systém diktatury, nátlaku a cenzury. Každý si vybaví frontu na banány a věci z Tuzexu, které měli jen ti vyvolení. Jenže tím to pro mladého člověka končí. Nepřemýšlí o tématu do hloubky. Právě proto se aktivně účastním festivalu Jeden svět. Doufám, že dokumenty o diktaturách v cizích zemích, o dětech, co musí pracovat, o změnách klimatu, které se prokazatelně dějí, o emigrantech nebo domácím násilí donutí studenty přemýšlet. Martina Votočková, studentka Obchodní akademie Tanvald
