Předevčírem zesnuvšího J. D. Salingera dlouhá léta nikdo nevyfotil. Svědčí to o ledasčem - jistě třeba o spisovatelově touze stáhnout se, odporu k prchavému mediálnímu světu a tak dále a tak podobně. Zároveň je to ale doklad ohleduplnosti mnoha lidí, kteří Salingerovu touhu respektovali. Zdrženlivě se vůči němu chovala média - jistě, kdyby nenapsal Kdo chytá žitě, ale místo toho, dejme tomu, Kdo šňupe kokain v kalhotkách z gabardénu, bylo by to třeba jinak.
O spisovateli bylo známo, v kterém městě žije, stejně tak v Cornish jistě bydlí mnoho dalších lidí, jimž bylo známo, kdo žije mezi nimi. Sousedé ale jeho dům asi nešmírovali a nenabízeli do novin šokující obrázky podezřelých Salingerových transakcí s mlékařem. Spisovatel byl jistě povaha docela svérázná - žádný typický obyvatel maloměsta, jeho konvenčnější spoluobčané ho ale přijali za svého alespoň do té míry, že respektovali jeho rozhodnutí a chovali se k němu solidárně. Vlastně se k němu chovali úplně normálně, jenomže tento typ normality jako by byl čím dál vzácnější nebo to tak někdy alespoň vypadá.
Mimochodem J. D. Salinger není jediný autor, který se programově a důsledně straní veřejné pozornosti. Podobně to dělají třeba Thomas Pynchon nebo filmový režisér Terrence Malick (nevyfotit režiséra je přitom docela umění, řekl bych, přinejmenším občas pracuje). Společné mají to, že jsou to pánové přece jen už trochu starší. Zajímalo by mě, jestli i v nejmladší generaci aspirujících umělců jsou i takoví, kteří jednou dospějí k rozhodnutí, že chtějí být známi pouze a výhradně svým dílem. Jakpak se jim asi bude ve věku YouTube dařit? Taky najdou ohleduplné sousedy?
Před pár týdny jsem na tomto místě vyhlásil válku slovesu čelit. Opojen euforií boje otevírám druhou frontu. Tentokrát mířím na sloveso spasit, respektive především na jeho záporný tvar nespasit. Přitom je to takové šikovné sloveso vhodné v situacích, kdy člověk chce něco glosovat a zároveň se mu nechce přemýšlet.
V takovou chvíli je rozumné spolehnout se na to, že žijeme ve složitém světě, v němž žádný krok ke zmenšení nějakého problému ten problém nevyřeší na sto procent a do poslední mrtě, nemluvě o tom, že skutečnou spásu asi taky nepřinese, a důležitě to konstatovat. Jakousi labužnickou variantu v tom ohledu nabízí adjektivum samospasitelný - tedy sám o sobě ke spáse postačující.
Příklady z posledního měsíce: „Vyhláška omezující konzumaci alkoholu na veřejnosti není samospasitelná.“ (No, páni, kdo by to byl řek.) Samospasitelná - navzdory nepopiratelné schopnosti stoupat - není ani helikoptéra. Pokud snad někdo věří v samospasitelnost psychotestů, má podle našeho deníku taky smůlu. „Meteorologové policisty nespasí.“ (Přiznávám, že mě to nepřekvapuje.) „Třicet korun nikoho nespasí.“ (Svatá pravda. Vzpomeňme na Jidáše, jemuž to třicet stříbrných v daném ohledu docela zavařilo).
Asi by bylo skutečně lepší smířit se s tím, že otázky spásy má v kompetenci výhradně ta instance, na jejíž existenci se stejně neshodneme, a nepřetěžovat psychotesty, helikoptéry a, jsme-li policisty, ani meteorology nepřiměřenými očekáváními.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
