Kosmická loď Voyager 2 jako první sonda v historii v přímém přenosu odvysílala z hranice sluneční soustavy naměřená data. Díky tomu mohli vědci vyvrátit představu o kulovité obálce obepínající náš planetární systém.
Sonda Voyager 2, která odstartovala na svou vesmírnou pouť v roce 1977 má šťastný osud. Díky unikátní trajektorii navštívila jako jediná sonda v historii čtyři planety. U dvou z nich, Uranu a Neptunu, doposud žádná vesmírná loď nebyla. Přízeň osudu provází Voyager 2 i nadále. Nejenže mu i po třech desetiletích provozu stále fungují všechny nejdůležitější přístroje, díky příznivým okolnostem se data naměřená v klíčových okamžicích podařilo zachytit.
Letos Voyager 2 proletěl ve vzdálenosti 84AU od Slunce (1AU = vzdálenost Země-Slunce) zajímavým útvarem zvaným terminační vlna. Jde o téměř hmatatelnou hranici sluneční soustavy, o místo, kde díky interakci s mezihvězdnou hmotou klesá rychlost slunečního větru z původních stovek kilometrů za sekundu pod rychlost zvuku.
Uvnitř „bubliny“ dominuje vliv slunečního větru, za hranicí rázové vlny je přechodová zóna, po které už následuje mezihvězdný prostor. Tam už Slunce zasahuje jen gravitačním vlivem. Stejnou oblastí už před třemi lety prolétl rychlejší Voyager 1. Část jeho přístrojů je ale nefunkčních a v kritickém okamžiku navíc sondě nikdo nenaslouchal. Citlivé antény, které jsou potřeba k zachycení vysílání extrémně vzdálených sond jsou úzký profil. Značnou část času si vyžádá například komunikace se sondou Cassini a na starší sondy se často nedostane. Tentokrát však stálo štěstí na straně vědců. Pět průletů hranicí Voyager 2 změřil kromě hustoty a rychlosti slunečního větru i jeho teplotu. Ta je oproti předpokladům pětkrát nižší.
Důležité je rovněž upřesnění tvaru obálky. Podle stávajících teorií by měla mít tvar koule, v jejímž středu je Sluncem, zdroj slunečního větru. Ovšem Voyager 2 na sledovanou hranici narazil o 1,6 miliardy kilometrů blíž Slunci než jeho předchůdce. Z toho plyne, že minimálně na „jižní“ straně je bublina deformovaná, jakoby promáčklá. To má zřejmě na svědomí silné mezihvězdné magnetické pole.
Voyager 2 proletěl terminační vlnou celkem pětkrát, z toho třikrát se měření zaznamenalo. Jde o důkaz, že se hranice sluneční soustavy posunuje sem a tam podobně jako příliv.
***
Cestovatel s pořadovým Sonda Voyager 2 (Poutník) putuje vesmírem už Při plánování její mise se vědci snažili využít konstelace planet, která se opakuje jen jednou za 175 let. Díky tomu Voyager 2 navštívil hned čtyři planety - Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. K posledním dvěma jmenovaným planetám přiletěl jako první a doposud jediná pozemská sonda.
heliopauza mezihvězdný přechodová oblast mezi heliosférou a mezihvězdným prostorem heliosféra prostor okolo Slunce, ve kterém se šíří sluneční vítr, a kde proto převládá magnetický vliv Slunce rázová vlna oblast, kde se galaktický vítr a mezihvězdný plyn střetávají se sluneční magnetosférou
Plaketa s pozdravem mimozemským civilizacím, připevněná na povrchu Voyageru, nese i zvukovou nahrávku na dvanáctipalcovém pozlaceném měděném disku. Jsou zachyceny přirozené zvuky (vítr, bouře, ptáci a další zvířata) i hudební ukázky z různých oblastí.
Americký „Poutník“ překročil hranici, která odděluje volný kosmický prostor od sluneční soustavy. Dostal se tak do oblasti, o které věda nemá téměř žádné údaje. rázová vlna
