Jima Graye hledal celý svět. Když v neděli ráno 28. ledna 2007 vyrazil na moře, nebyla na hladině ani vlnka. O pár hodin později propukla jedna z největších pátracích akcí historie. Pobřežní hlídka prohledávala 132 000 čtverečních mil vodní plochy, šéfové Silicon Valley nechali nad oblast přesunout letouny a satelity NASA. Do pátrání se zapojil Bill Gates, přední oceánografové, americké námořnictvo i univerzitní astronomové. 12 000 dobrovolníků na internetu prozkoumalo 560 000 satelitních snímků. Na žádném z nich nebyla po Grayovi ani stopa. A přitom se jeden z nejvlivnějších lidí současnosti – přední programátor Microsoftu, který se významně podílel na vzniku bankomatů, elektronického bankovnictví a Googlu – ztratil jen pár mil od sanfranciského Golden Gate Bridge.
Není snad zeměkoule pod permanentním dohledem satelitů? Žijeme přece v nonstop monitorované společnosti, kde se nemůžete ani pošťourat v nose, aby si toho nevšiml městský kamerový systém, ve světě, kde se můžete díky službě Google Earth přesvědčit, jestli se na vás neřítí tornádo, v době, kdy zfetovaný student v anglickém městečku močí za bílého dne na handicapovanou ženu a křičí přitom: „Tohle půjde na YouTube!“ Jak dnes může někdo jako Jim Gray, respektive vůbec někdo prostě jenom tak zmizet?
Na orbitě obíhá planetu 560 aktivních satelitů. Kolik z nich tvoří ty špionážní, je tajné. Co dokážou, je tajné. Umí toho ale víc než ty, jejichž výstup je společně s leteckou fotografií k vidění na veřejně dostupném Google Earth. A už ten toho umí docela dost. Značná část zemského povrchu je na něm zachycena v rozlišení na patnáct metrů. Německo, Anglie či Dánsko na jeden metr – to už rozeznáte nejen jednotlivá vozidla a jejich barvu, ale také lidské postavy a jejich stíny. Snímky Las Vegas, Cambridge a Massachusetts obsahují oblasti s rozlišením na p a t n á c t centimetrů.
Na snímcích proslulé tajné vojenské základny Area 51 v Nevadě rozeznáte každé zaparkované ufo.
Jenže absolutní přehled nad planetou je v případě Google Earth pouhou iluzí. Pokud zrovna neprobíhají tak rozsáhlé změny území jako v případě hurikánu Katrina v New Orleans, tvoří interval mezi dvěma snímky tři roky. Je to podobné, jako když si necháte na parkovišti hlídat auto kamerou se snímkovací frekvencí jedné minuty. Co když narazíte na zloděje, který vám s autem odjede ve zbylých devětapadesáti vteřinách? Na záznamu se pak díváte na auto, které v jednu chvíli prostě zmizí. Za tři roky tam nemusí být ani to parkoviště. A Area 51? Americká armáda monitoruje přelet satelitů a personál tu má přesné instrukce, jak se pod volnou oblohou chovat.
Ne že by člověk neměl k paranoie důvod. Že vlády různých zemí sledují své občany, není konspirační teorie, ale zákony nařízená skutečnost. Z nařízení Data Retention Directive z 15. ledna 2005 jsou opekteré rátoři ve všech zemích Evropské unie povinni zaznamenávat data ze všech telekomunikačních operací a uchovávat je pro potřeby vlád. Mají to s nimi jednodušší než s domovní prohlídkou – přístup k nim není podmíněn vyšetřováním trestného činu. V Německu si monitorování svých hovorů lidé poprvé uvědomili před pěti lety, když se jim – kvůli softwarové chybě – objevilo na účtech také telefonní číslo německé tajné služby.
Soudní oprávnění k monitoringu obyvatel samozřejmě nepotřebují ani v Rusku. Naopak, zákony tam umožňují osmi státním agenturám kompletní zaznamenávání veškeré lidské komunikace.
Mezi západními státy tradičně vede Velká Británie. Masovému dozoru, před nímž v roce 1948 varoval George Orwell v knize 1984, se v letech 1982 až 1988 věnoval i další Angličan Alan Moore v komiksové sérii V jako Vendetta a stejné obavy neopouštějí ani současného britského vládního informačního komisaře Richarda Thomase. „Bojím se, abychom se jednoho dne neprobudili v policejním státě,“ řekl k návrhu na vznik nových databází sledujících podrobně občany i nezletilé. Už v roce 2004 monitorovaly Velkou Británii přes čtyři miliony průmyslových kamer. Mnohé z nich se schopností rozeznávat tváře. Pod jejich dozorem jsou v dnešní Anglii veškerá městská centra a ve Westminsteru už mají kamery i mikrofony. Úřady si v databázích chtějí uchovávat i biometrické informace (sítnice, otisk prstu atd.), které spojí s nasnímanými tvářemi z kamer. Brzy tak budou moci úřady sledovat, kde se kdo po celé Británii pohybuje. Devětasedmdesát procent Angličanů před rokem řeklo, že se jako v nonstop monitorovaném státě už cítí. Kamery už vyprovokovaly i vznik subkultury – hoodies nosí všude kapucu, aby jim nebylo vidět do obličeje.
Sledované státy americké
Prim ovšem hraje země neomezených možností. Pokud jste strávili poslední dva týdny roku 2003 v americkém Las Vegas, FBI má dodnes veškeré záznamy o vašem hotelu, o vypůjčeném autě, o dárcích, které jste si nakoupili, i o všech návštěvách kasina. Onoho Silvestra nashromáždila FBI osobní údaje stovek tisíc lidí. Byl to první pokus totálního sledování veškerého pohybu v americkém velkoměstě.
Součástí „programu na sledování teroristů“, který Bushova administrativa odstartovala pod vlajkou „války proti teroru“ po 11. září 2001, se stalo sledování emailů a internetového pohybu milionů „svobodných“ Američanů. Informace o existenci programu se dostaly na veřejnost až díky článku v New York Times z prosince roku 2005 – a americké veřejnosti se vůbec nelíbilo ani to, že vláda monitoruje naprosto všechny telefonáty a další formy komunikace směřující do Spojených států. Ne že by se to vlády samotné nějak dotklo. Letos v srpnu jí prošel zákon legalizující sledování bez soudního příkazu.
Paranoidní pocit neustálého monitoringu není přitom pro Američany nic nového. Ve filmovém trháku sWillem Smithem a Gene Hackmanem Nepřítel státu se nikdo nedivil myšlence, že vláda dokáže monitorovat naprosto kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv díky systému ECHELON. Skutečnost je přitom ještě drsnější. ECHELON není omezen americkým územím. Je sítí výzvědných služeb pěti anglicky hovořících zemí UKUSA, kterou vedou USA sVelkou Británií a která shromažďuje informace už od druhé světové války. Přitom její existenci poprvé zaznamenal až list New Statesman v roce 1988 v článku s titulem Někdo poslouchá. Podle různých zdrojů dokáže ECHELON zachytit rádiovou i satelitní komunikaci, telefonní rozhovory, faxy, emaily a další datové toky kdekoliv na světě. Není pochyb, že zahrnuje i kryptoanalytické systémy, schopné dekódovat jakoukoliv šifru. Nakonec, pokud na něčem děláte od druhé světové války, přece jenom už by to mohlo něco umět.
Americká vláda uvádí do praxe zákon Real ID Act, díky němuž bude u všech držitelů osobních karet (jimiž už příští květen budou povinně vybaveni všichni občané žijící nebo pracující na území USA) vysledovatelná jejich elektronická stopa. A to se Američané smáli našim občankám! Až pojedete do Států, vězte, že FBI provozuje technologii, která jí umožňuje na dálku proměnit jakýkoliv mobil v odposlouchávací zařízení – i v případě, že je vypnutý.
Čína samozřejmě nezůstává nic dlužna. V současnosti instaluje dvacet tisíc bezpečnostních kamer se schopností rozlišovat obličeje podezřelých z kriminálních činů, což může v šikanistické Číně znamenat opravdu cokoliv. Tato technologie je přitom na nejvyšší úrovni, pochází od americké firmy se sídlem na Floridě. Jmenuje se půvabně: China Public Security Technology.
Ve dvanáctimilionovém městě Shenzhen navíc Čína chystá velký experiment. Každý jeho občan bude v dohledné době povinen stále nosit očipovanou kartu z laboratoří stejné floridské firmy. Bude obsahovat nejen jméno a adresu občana, ale také jeho pracovní historii a vzdělání, náboženské vyznání, etnickou příslušnost, policejní záznamy, informace o zdravotním pojištění, o tom, kolik má dětí, a telefon na správce jeho domu. A koumá se nad tím, jak do obsahu karty zahrnout také výpis z bankovního účtu.
Ochránci občanských svobod si zoufají, ale spoustě lidem masový monitoring zas tak nevadí. Americký majitel sítě supermarketů Wal-Mart prokázal, že zákazníkům nejenže nevadí, že o nich díky platebním kartám sbírá obrovské množství informací, ale že jim to naopak vyhovuje. Ti, kteří firmě poskytnou data soukromějšího charakteru navíc, totiž dostanou slevu na vybrané zboží. Wal-Mart data shromažďuje v obřích serverových farmách v americké poušti (odhalování těchto budov bylo svého času oblíbenou kratochvílí uživatelů Google Earth) a podpořil vývoj moderních čipů RFID, díky nimž je možné sledovat nejen pohyb výrobku, ale také chování zákazníka při koupi. A taky vědět, kam si výrobek odnesl.
Supermarketům jako Wal-Mart (jehož budovy pokrývají dohromady větší plochu než newyorský Manhattan) či Tesco jde samozřejmě o to poznat zákazníka, aby mu mohly vnutit i to, co nechce. Nikdo nikoho nesleduje pro jeho vlastní dobro. Stálý monitoring společnosti by nebyl nebezpečný, kdyby šlo jen o kriminální činy – pokud někdo krade auta, stahuje dětskou pornografii nebo vyrábí atomovou bombu, jen ať dostane co proto. Riziko slídění v životech občanů spočívá v tom, že spousta důvěrných informací se dá lehce zneužít.
Proto by zdravotní pojišťovny neměly mít přístup ke zdravotním kartám z nemocnic. Pacient s počínající rakovinou by se totiž lehce dostal do situace, kdy ho nikdo nechce pojistit, protože je pravděpodobné, že náklady na jeho léčbu budou vysoké. Na firemní záchodky by se už dnes daly instalovat detektory na obsah drog v moči, ale takový dozor by se šéfovi nemusel hodit ani tak ke zlepšení pracovní morálky, jako spíš až vás bude potřebovat vyhodit. A jestliže vláda Spojených států monitoruje telefonické hovory, může mít dostatečné množství informací k tomu, jak se v určitém okrsku chovat v případě volební kampaně. Bude tak ovlivňovat nevědomé občany stejně jako supermarket své zákazníky – na základě toho nejvěrnějšího průzkumu, průzkumu jich samých.
Kde je Steve?
Mezitím se nám ztratil další vlivný člověk. Milionář Steve Fossett si minulý měsíc vyrazil na jedno ze svých leteckých dobrodružství a už se z něj nevrátil. Na rozdíl od Jima Graye, který se ztratil ve vlnách oceánu, se po Fossettovi slehla zem přímo na americkém území, někde ve státě Nevada. Do jeho pátrání se opět zapojil celý svět. Byly využity stejné postupy a technologie, díky nimž mohly Jima Graye a jeho jachtu hledat v moři tisíce lidí. Steve Fossett, který předloni jako první člověk obletěl Zemi v letadle bez mezipřistání, měl mnohem větší publicitu, a tak snímky území, na kterém zmizel, analyzovalo hned padesát tisíc lidí. A opět – ani stopy po něm, ani po jeho letadle.
Ono to s tou „policejní zeměkoulí“ totiž nebude tak žhavé. Když komise Evropského parlamentu zkoumala možnosti systému ECHELON poté, co vyšla najevo jeho existence, hovořilo se v kuloárech o tom, že není zdaleka tak silný, jak si pak představovali třeba právě tvůrci filmu Nepřítel státu. Tříletá snímkovací frekvence Google Earth také není nic, co by vás mělo při opalování u moře vytrhnout z nudistické pohody. Horolezec na svahu uprostřed Himálají díky GPS ví na metr přesně, kde je – což ale vůbec neznamená, že po něm štěkne pes, až ho zavalí lavina.
Orwell předpovídal vládní databázi, díky níž by bylo možné kontrolovat společnost. V jednom se jeho předpověď splnila: databáze existují a neutěšeně se rozrůstají. Velký bratr ale čelí jednomu drobnému praktickému problému, jenž se zdá být jistou zárukou občanských svobod i pro 21. století: Stejně jako jsou dnes v databázi pro Prahu zaznamenány tisíce dopravních přestupků a nikdo nestíhá rozdat za ně pokuty, tak je nerozlousknutelným oříškem i vyhodnocení všech telefonátů, ve kterých někdo řekl „Al Kajda“, a internetových vyhledávání, která zahrnují kombinaci termínů „atomová bomba“ a „jak na to“. Tohle je ještě těžší než hledat jehlu v kupce sena. Je to jako hledat jehlu v kupě jehel. Před útoky 11. září bezpečnostní kamery zřetelně zachytily tváře útočníků. Nikdo ale nemohl stihnout vyhodnotit, že ten snědý chlápek je smrtelně nebezpečný Mohamed Atta.
Nájezd trojských koní
V poslední době se ovšem objevil ještě jeden trend: místo velkého bratra je jich mezi námi spousta malých. Když jde do tuhého, občané spolupracují s policií víc než efektivně. Při vyšetřování teroristických útoků pomohly mnohem víc kamery turistů než ty bezpečnostní. Ne náhodou zaplavují titulní stránky tisku při katastrofách nikoliv snímky profesionálních fotografů, ale neostré a rozmazané záběry z objektivů mobilů. To jejich majitelé, ne novináři, byli „při tom“.
Profesor Steve Mann z Torontské univerzity postavil proti slovu „surveillance“ (dozor nad masou) vlastní, na dnešek lépe padnoucí termín „sousveillance“ (dozor masy). Tvrdí, že zas tak nehrozí, že by se nějakým centralizovaným dohledem dostala demokratická společnost pod kontrolu. Pokud začne moje soukromá data zneužívat supermarket nebo mě začne špiclovat tajná policie, pořád se mohu obrátit na soudy. Ale když někdo ve svém mobilu vynese empétrojku se záznamem zásadní pracovní porady a pošle ji mému konkurentovi? Proti tomuhle malému bratrovi je obrana hodně těžká.
Polovina nechráněných počítačů s Windows je dnes infikována nějakým druhem trojského koně (virus, který sleduje v počítači data a někam je odesílá) hned během prvních dvanácti minut připojení k internetu. Nedávný skandál v Izraeli ukázal, že televizní společnosti i mobilní operátoři a dovozci automobilů tu takové trojské koně běžně používají ke špiclování konkurence. Velký bratr není nějaký monarcha, co sedí na trůně z lidských kostí. Je to ten chlapík, co sedí v autobuse vedle vás. Váš soused. Váš kolega. Váš syn. A možná o tom ani sám neví.
***
PAN ODHALOVAČ: Zveřejníme vše, co je zakázáno zveřejňovat
John L. Young odhalil 276 agentů britské MI6, 600 členů japonské tajné služby, u 2619 kontaktů CIA zveřejnil jejich jména i s domácími adresami. Není to žádný James Bond. Pověst muže, z něhož se vládám po celém světě obrací žaludek, si poctivě vyseděl u svého počítače, odkud na internetové stránce na adrese http://cryptome.org/ zveřejňuje ty nejcitlivější informace. „Cryptome rád uvítá dokumenty, které jsou zakázány světovými vládami,“ uvádí na stránkách, „zvláště materiály dotýkající se svobody slova, soukromí, kryptologie, technologií dvojího použití, národní bezpečnosti, zpravodajských služeb...“ K největším úlovkům stránky, kterou vojenský analytik William Arkin označuje za „Google národní bezpečnosti“, patří fotografie a schémata tzv. Site R, tajného bunkru v Pensylvánii, kam se poběží schovat viceprezident Dick Cheney, až v Americe vybuchne atomová bomba. Najdeme tam rovněž podrobný rozbor taktiky tajných služeb u prezidentské ochrany, technické detaily postupů, kterými americká Národní bezpečnostní agentura monitoruje provoz internetu, či fotky rezidencí šéfa CIA. „Na celém světě dnes existuje masivní organizace stovek tisíc lidí, kteří se spoléhají na utajení,“ vysvětluje tvůrce stránky. „Jsou to ti nejnevěrohodnější lidé na světě. A samotný tento fakt korumpuje naši kulturu. Neexistuje nic, co by mělo být tajné. Tečka.“ Young neváhal na seznamu agentů CIA odhalit ani jméno vlastního
tchána. Tajné služby mu pozornost oplácejí občasným shozením stránky, kterou Young se spolupracovníky promptně přesune na nový zabezpečený server. „He likes to fuck with people,“ napsal o Youngovi v článku pro magazín Radar novinář, který se s jedenasedmdesátiletým, outsiderským, misantropickým a bezpochyby geniálním architektem z Manhattanu setkal osobně. „Mou obranou je tvrzení, že nemám páru o tom, co ty dokumenty znamenají,“ řekl mu Young.
***
Případ vyděšeného zpěváka a šílené ženy
V roce 2006 kdosi získal kontrolu nad mobilem, emailem i platebním účtem na eBay frontmana skupiny Linkin Park Chestera Benningtona. Obtěžoval jeho známé emaily z jeho vlastní adresy, z jiné adresy mu posílal detailní informace o jeho nejsoukromějším soukromí, na stránkách mobilního operátora se s ním přetahoval o heslo a do kolonky místo něj vypisoval „Kdopak ti tohle dělá?“. Telefonoval mu uprostřed noci a do sluchátka sípal: „Já tě vidím.“ Na tom, že by se šílený fanoušek snažil ztížit život popkulturní ikoně, která se svou skupinou definovala hudební žánr „nu metal“, prodala přes čtyřicet milionů nosičů a shrábla několik gramy, by ještě nebylo nic tak zvláštního. Překvapivé není ani to, jak se dotyčný ke zpěvákovým privátním údajům dostal – Bennington si všechny služby neprozřetelně zahesloval stejným slovem, konkrétně svým prostředním jménem Charlie. Co ale zaslouží pozornost, je způsob, jak probíhalo pátrání po tom, kdo se naboural do zpěvákova soukromí – a jak se z něj stala záležitost národní obrany. Ukázalo se totiž, že většina falešných emailů ze zpěvákovy schránky byla odeslána z IP adresy v Novém Mexiku, která spadá pod Sandia National Laboratories. Což je americké výzkumné centrum pro vývoj nukleárních zbraní. Bennington si zatím vypěstoval slušnou paranoiu, do domu nainstaloval detektory pohybu a alarmy, koupil si psa, obstaral policejní dozor. K vyšetřování se zatím přidali federálové. Když měli dost informací, vyžádali si od poskytovatele internetových služeb jméno osoby, které patřila druhá frekventovaná, tentokrát soukromá IP adresa na emailech. Kdo je Devon Townsendová, si vyšetřovatelé našli už na jejím profilu na Myspace. Teprve pak bylo možné požádat nukleární laboratoř o zkopírování pevného disku sedmadvacetileté svobodné matky, která měla přístup k materiálům o atomových zbraních. Devon poslala lídrovi skupiny ještě rozvrh natáčení, které ho čekalo následující den, a pak už v atomových laboratořích pokojně přivítala vyšetřovatele. Vzala si na to mikinu s nápisem Linkin Park. daš
***
A co když bude Google zlý?
„Soud jim nedovolí, aby tě googlovali jenom tak. Jak máš ale záznam, už je vyhledávání legální. A jak tě začnou googlovat, něco už najdou.“ Populární americký spisovatel Cory Doctorow v září na stránkách magazínu Radar publikoval povídku Scroogled. Představil v ní svět, v němž vládne Google. A kde Google je zlý. Nevychází z nijak fantasmagorické premisy. Google v ní jen začal dělat pro americkou vládu. Ve scéně celovečerního filmu Simpsonovi jeden z tisíců lidiček, kteří odposlouchávají americkou veřejnost, nadšeně vyskočí a huláká: „Mám podezřelý hovor! Po všech těch letech jsme konečně na něco kápli!“ V Doctorowově povídce si to americká vláda přizná dřív. „Veřejný sektor evidentně nebyl vybaven na to, aby něco vyhledal pořádně,“ popisuje autor bezpečnostní neúspěchy při odhalování teroristů. Proto se v jeho vizi vláda obrátila na Google, který je na to, aby něco „vyhledal pořádně“, vybaven nejlépe na světě. A tak se všude instalovaly kamery. Ze začátku z toho byli všichni nadšení. Na svých blozích si hráli s kamerami, které viděly všude, stejně jako si dnes hrají s Google Earth. Pak si na to zvykli. A Google monitoroval dál. Potom se jich úředníci na hranicích začali ptát, jaké houby to hledali po objednání letenky do Amsterdamu. „Dejte mi šest řádek, které napsal ten nejctnostnější z mužů, a já v nich najdu důvod, proč ho oběsit,“ říkal kardinál Richelieu, jehož citátem povídka začíná. „Stále o vás nevíme dost,“ postěžoval si generální ředitel firmy Google Eric Schmidt v citátu, který následuje hned pod ním. Doctorowova povídka vzbudila velký ohlas. Skrývá se v ní totiž velký paradox. V době, kdy na svůj blog vypisujeme, s kým jsme byli včera na večeři a co jsme probírali, máme najednou divný pocit, že by nám při jeho psaní někdo koukal přes rameno. Jsme neklidní, dokud si to nepřiznáme, stejně jako zákazníci Wal-Martu, kteří dnes poskytují svá osobní data sami a rádi. Nezíská si nás velký bratr, o němž nevíme. Získá si nás ten druhý, který nám přinese sušenky a řekne – pověz mi něco o sobě, chci se o tebe postarat. Google je na dobré cestě. Praktická rada na závěr: Jak obejít Google? Použijte tento link: http://www.radaronline. com/from-the-magazine/2007/09/google_fiction_evil_dangerous_surveillance_control_1.php daš
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
