Proč cestujete? Hledáte odpočinek a rozptýlení? Chcete poznat jiné světy nebo své vlastní limity? Rory Stewart, bývalý úředník britského ministerstva zahraničí, šel například pěšky z Herátu do Kábulu – po vzoru zimního tažení Bábura, prvního mughalského císaře Indie, v roce 1506.
Putoval nalehko. Pouze s tlumokem na zádech, oblečen jako Afghánec v dlouhém splývavém šatu. Doma nechal telefon i podrobnou mapu, aby nebudil podezření, že dělá špiona. Jedinou zbraní mu byla hůl.
Procházel kraji poznamenanými válkami, které v Afghánistánu trvají už téměř čtvrt století. A pečlivě si zaznamenával svá pozorování. Vznikla z toho kniha The Places in Between, zrcadlící obzory pěšáka. Chodci neujde tisíc a jeden detail. Některé nepotřebovaly komentáře. Po jedné večeři zradily cestovatele vnitřnosti: „Spěchal jsem k příkopu, abych tam vykonal naléhavou potřebu.
Polovina vesnice šla za mnou a pak sledovala mé počínání.“
Rory Stewart natahuje uši a snaží se poznat komplikovanou zemi prostřednictvím setkávání se s příslušníky početných afghánských etnik a přes zážitky z divoké krajiny. Potkává Tádžiky, Ajmaky, Hazary, Wardaky a snaží se s nimi dohovořit místní variantou perštiny, jazykem darí. Jeho společníky v hovoru jsou povětšinou analfabeti. Žijí bez elektřiny a o vnějším světě nevědí téměř nic. „V mnoha domech byl jediným dokladem moderní technologie kalašnikov a jediným pojítkem se světem islám,“ vypráví cestovatel. Afghánská společnost „představuje těžko čitelnou směsici dvornosti, humoru a krajní brutality“. Už samotný způsob, jak lidé vstupují do domu, vypovídá o tom, kam kdo společensky patří. I ten pro nás nejběžnější předmět tam má svou cenu. „Abdu ‘l-Haqq nechával své tranzistorové rádio zapnuté celou noc. Ozývalo se z něho sice povětšinou jen parazitní pískání, ale dával tak všem v okolí najevo, že je vlastníkem radiopřijímače.“ Co zbylo z tradiční pohostinnosti afghánských muslimů, ke které je korán tak často vyzývá? Nefunguje to tak samozřejmě, jak by se dalo čekat. Musafir (poutník) musel občas doslova žebronit, aby se z mrazivé noci dostal do tepla. Leč chápe zdrženlivost těch bezbranných lidí. Mají řadu důvodů obávat se cizince. Útulek a chlebová placka byly nakonec pokaždé nabídnuty.
Mnozí z hostitelů jsou bývalí válečníci, jako třeba Sajjid Umar. Rozhovor s ním je výmluvný. „Proč jsi se stal mudžáhidem?“ – „Protože ruská vláda bránila mým ženám nosit závoj a zrekvírovala mi osly.“ – „A proč jsi tedy pak bojoval proti nepřátelům Rusů, tálibům?“ – „Protože nutili mé ženy nosit burku namísto závoje a ukradli mi mé osly.“ Popravdě řečeno, Sajjid Umar s táliby nebojoval. Naopak. Patřil do jejich řad. Leč země si zvykla na nepravdy. Možná je to jediný způsob, jak uniknout hrozbě nikdy nekončícího vyřizování účtů.
Rory Stewart šlapal a psal. „Byl jsem více vandrák než mystik, ale pokud jsem se pustil do psaní, ovládl mě vždy vnitřní klid.“ Také kreslil. Další osvědčený způsob, jak navazovat kontakt s Afghánci. Kresba, to není v muslimském prostředí rozšířená zábava. A pak tu bylo hodně prostoru k přemítání nad otázkami. „Proč se na Západě mluvilo tolik o tom, jak tálibové ničili obří sochy Buddhů v Bámjánu či o osudu lva ze zoologické zahrady v Kábulu, a prakticky nic o tom, jak tálibové maskrovali Hazary?“
Rory Stewart si myslí, že koloniální správy „byly možná rasistické a prospěchářské, ale snažily se alespoň pochopit národy, kterým vládly“. Dnes je to jinak: „Současná mezinárodní intervence se odehrává ve znamení ignorance kulturních odlišností.“ Jako kdyby se čekalo, že Afghánci dokáží skočit rovnýma nohama ze středověku do 21. století, aniž by je to poněkud vyvedlo z míry. Zřejmě je dobré vydat se i dnes na pěší pouť. Nikoliv proto, abychom si něco dokázali. Spíše proto, aby nám něco podstatného došlo.
***
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, autor je arabista a pařížský dopisovatel Pátku koláž sak
