* Neplivl vám někdo do obličeje?
Ne. Nanejvýš si přede mnou nějaký Čechoslovák odplivl na zem. Ale člověk nevěděl, jestli si odplivl proto, že vidí polského vojáka, nebo prostě jenom tak.
* Cítil jste se jako okupant?
To mě vůbec nenapadlo. Vysvětlili nám, že jedeme do Československa jako bratrská pomoc. Jako v rodině – dojde k hádkám, a tak se požádá nějaký bratranec, aby to zprostředkoval. My jsme byli ten bratranec.
* Na co ale potřebuje pušku, když má zprostředkovávat a ne bojovat?
Situace vypadala hrozně. Velmi jsme se do Československa báli. Bylo to vidět na tom, kolik si vojáci brali munice – nábojů a granátů. Snažili se dodatečný zásobník nacpat i do pouzdra s plynovou maskou, podvědomě se chystali na nejhorší.
* Na co?
Na smrt. Ale nebáli jsme se, že na nás budou střílet Čechoslováci. O těch jsme si mysleli, že jsou svedení západní propagandou. Báli jsme se Němců, těch zlých, ze Západního Německa.
* Co s tím měli společného Němci? Jeli jste přece do Československa.
Ukazovali nám fotky německých turistů, kteří do Československa přijížděli. Pod svetrem nebo pod bundou něco schovávali. Říkali nám, že pašují zbraně. Že ti předstíraní němečtí turisté jsou ve skutečnosti diverzanti, kteří už na československém území vybudovali mohutné vojenské základny. A my jsme předpokládali, že budeme znovu bojovat s těmito Němci. Jako za druhé světové války.
* To je nějaký nesmysl. Vojáci uvěřili v další válku s Němci?
Uvěřili. Copak nedávno neuvěřil celý svět, že má Irák atomové zbraně? Ještě jsme pamatovali druhou světovou válku. Cítil jsem k Němcům silný odpor – a ten byl všeobecný. Prožíval jsem dětství za německé okupace. V roce 1968 mi bylo jedenatřicet let, byl jsem velitelem spojařů ve speciální jednotce „červených baretů“. Nepotkal jsem v armádě nikoho, kdo by pochyboval, zda je invaze do Československa nutná. V roce 1968 bylo příliš brzo, aby vojáci chápali celé předstírání socialismu. Většina profesionálů v armádě přece vděčila za kariéru poválečné změně systému.
* To byli ti, které povyšovali podle zásady „důstojníka z tebe neudělá maturita, ale upřímná ochota“?
Zásada, že důstojník musí mít maturitu, přišla až v šedesátých letech. Armádě veleli lidé, kteří bojovali za druhé světové války, nebo do armády vstoupili po válce – zpravidla děti rolníků a dělníků. Armádě nezáleželo na zvyšování kvalifikace. Každý týden jsem měl stejně jako ostatní důstojníci několik hodin politického zaměstnání. Učili mě, jaké úspěchy má sovětský komunismus. Slyšel jsem, že musím být opatrný, protože nepřítel číhá všude. Moji kolegové uvažovali stejně. Když si někdo myslel něco jiného, skrýval se s tím, bylo lepší se neodchylovat.
* V Československu se před invazí sliboval systém více stran, odstranění cenzury, svobodné volby, hospodářská reforma. Co vám o těchto změnách říkali politruci?
Že naše jižní sousedy ohlupuje západní propaganda. Zamilovali se do marek a dolarů. Znělo mi to věrohodně. Čechoslováky bylo snazší omámit než Poláky, protože jejich země hraničila se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem. Nepokládal jsem Čechy za přirozené buřiče. Ve Varšavské smlouvě byli pokládáni za velmi dobré techniky, kteří ale nemají charakter. Jak bych mohl uvěřit, že se sami vzbouří? Zdálo se logické, že je někdo musel popíchnout – a do role štváčů se hodili Němci.
* Před invazí do Československa strašily noviny akcemi „Černý lev“ a „Stříbrná věž“ – přípravami NATO na válku s Varšavskou smlouvou.
O obrozujícím se německém militarismu jsem slyšel ze všech stran. Slovo Bundeswehr mi znělo stejně hrozně jako Wehrmacht. Připomínalo se, že v roce 1939 nás Německo také přepadlo z jihu.
* Napadlo nás zrádně, protože v roce 1938 jsme si urvali kus Československa ruku v ruce s Hitlerem.
O tom nebyla řeč. A když už to politruk připomněl, pak jako důkaz, že nás předválečná buržoazní vláda dovedla k úpadku.
* Byli vojáci na výpravu do Československa zvlášť povoláváni?
Mne se nikdo neptal, jestli do Československa chci. Podle rozkazu byly nasměrovány prostě celé jednotky. Ale dobrovolníci by nescházeli, ani kdyby se byli hledali, na takový úkol se vždycky najdou ochotní lidé – dnes je to stejné. Jedni to dělají kvůli penězům. Pro jiné je to levný způsob, jak se podívat do světa.
* Když jste táhli přes Polsko do Československa, dávali lidé do oken svaté obrázky a žehnali vám křížem – jako by se báli, že tam zahynete.
Každá válka a každá intervence je spojena s ohrožením života. Obyčejní lidé s námi cítili. Do Československa přece mířili také vojáci základní služby, která tehdy byla povinná pro všechny. Obyčejní mladí kluci, kteří si před zahájením normálního života museli odsloužit dva roky v armádě.
* Pamatujete se na překročení hranic?
Na to se nedá zapomenout. Bylo to brzy ráno 22. srpna, druhý den intervence. Mezi vojáky jsem cítil velké napětí. Byli jsme připraveni, že na nás hned začnou střílet. Samozřejmě němečtí diverzanti, ne Čechoslováci. Jel jsem do Hradce Králové, kde den předtím přistáli naši vojáci s vrtulníky. Hned za hranicemi byl Náchod. A něco už se neshodovalo. Podle map jsme měli zahnout napravo, ale ukazatel jasně ukazoval na druhou stranu. Až později jsem pochopil, že Češi pořád ukazatele obraceli, aby nás popletli. Bylo mlhavo, prázdné ulice, ticho, bylo slyšet jen chřestění tankových pásů. Zastavili jsme. Najednou z mlhy začali vystupovat lidé, kteří na rámus našich tanků vycházeli z domova. Pomalu se blížili ze všech stran. Obklopili nás. Křičeli: „Proč jste přijeli?“, „My chceme Dubčeka!“ A my na ně přes tlumočníka, aby nenaslouchali západním štváčům. Moji vojáci ještě přes to městečko jeli, ale následující kolony je musely objet. Čechů bylo na ulicích tolik, že se velitel tanků neodvážil mezi nimi prodírat.
* Bránili se Čechoslováci?
Dostali jsme za úkol obsadit vojenskou školu v Hradci Králové. Útok zahájil pásový obrněný transportér. Vjel přímým nárazem do brány a rozbil ji. Polští vojáci vběhli dovnitř se zbraněmi připravenými ke střelbě. Čeští strážní ani nevystřelili. Prostě nám odevzdali zbraně. srpen 68
* Českoslovenští vojáci stáli na straně civilistů, podporovali pražské jaro. Pomáhali vám při intervenci?
Civilisté i vojáci byli proti intervenci. Jedni i druzí se nám snažili ztížit život. Vojáci občas uspořádali noční výjezd z kasáren, jakoby nás chtěli vystrašit, že se pustí do boje. Nebo se nás snažili trápit psychologicky – z kasáren v noci pouštěli z magnetofonu strašné psí štěkání. Polské vojáky to zneklidňovalo. Civilisté zase plivali polským vojákům do obličeje, házeli jim písek do očí, i když ne moc. Když jsem si přisedl ke stolu v hospodě, Čechoslováci vstali a sedli si jinam. Češky se s námi nechtěly bavit. Viděl jsem fotografie žen, kterým za styky s polskými vojáky oholili hlavy.
* Jak po ty dva měsíce invaze vypadala vaše „bratrská přesila“?
Byl jsem spojař, a tak jsem řídil umlčování rozhlasových stanic. Československá armáda jich měla hodně a začala jich používat k vysílání pořadů proti interventům. Moji vojáci vysílačku zaměřili, přepadová jednotka nasedla do vrtulníků, já jsem letěl s nimi a vysílačku jsme zavřeli. Bylo to trochu nebezpečné, protože jsem slyšel, že Češi jeden sovětský vrtulník sestřelili. Vysílače jsem doslova zavíral – měl jsem závory a řetězy, kterými jsem budovu uzavřel, a na dveře jsem připevnil upozornění, že zprovoznění je pod trestem smrti zakázáno. Čechoslováci si z toho nic nedělali. Za hodinu po mé akci zařízení znovu vysílalo.
* Co dělali českoslovenští rozhlasoví spojaři, když viděli přilétat polský vrtulník?
Zmizeli. Nejlépe si pamatuji akci proti radiostanici v tankovém pluku. Letěl jsem těžkým vrtulníkem Mi-S se šedesáti příslušníky přepadové jednotky na palubě. Už ze vzduchu jsem viděl, že na seřadišti stojí tanky. V té jednotce muselo být několik set vojáků. Vypadlo to hrozně. Kdyby se rozhodli k odporu, neměli bychom naději. Přistáli jsme. Vojáci vyběhli z vrtulníku. Přivítala nás bouře... slov. Čechoslováci přes svou obrovskou převahu nezačali střílet, ale křičet: Proč jste tady? Vypadněte! Také na ulicích jsme bojovali se slovy. Přes den jsme vyvěšovali propagandistické plakáty a Čechoslováci je v noci strhávali. Do rána zůstaly viset jen ty, na kterých podtrhali pravopisné chyby.
* Když polští vojáci v Československu byli déle a viděli, o co během pražského jara opravdu šlo, nezačali těch několik měsíců svobody závidět?
Ale oni tam přece nic neviděli! Záklaďáci v Československu převážně seděli v lese ve stanech. Taková posádka je odtržená od světa – je jedno, jestli je v polském Drawsku nebo u Hradce Králové. Zdi československých měst byly pomalované antisocialistickými hesly typu „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“. Ale když vojáci jeli z Polska do Československa, byli zavření v tancích, a tak ta hesla viděl jen málokdo.
* Ale důstojníci? Jako vy? Vy jste přece byl s Čechoslováky v kontaktu.
Po nějaké době jsem začal závidět. Ale vůbec ne těch několik měsíců svobody. Ze začátku byly obchody zavřené a zatlučené prkny. Po dvou, třech týdnech začaly zase fungovat. Bylo to šokující. V Polsku obchody zely prázdnotou a v Československu se regály prohýbaly zbožím. Podobně začalo uvažovat hodně polských důstojníků. V soukromí jsme se ptali: proč tohle u nás není? Vojenská rozvědka musela o těch náladách podávat hlášení, protože politruci začali tu hojnost vysvětlovat ideologicky. Československý přepych měl být důsledkem úplatků poskytovaných západními zeměmi, které se snažily přetáhnout Československo na svou stranu. Ideologická vysvětlení se jaksi začala míjet účinkem. Obecně vojáci přemýšleli tím víc, čím méně toho měli na práci. Říkali nám o německé páté koloně, která na nás měla střílet, říkali nám, že nás budou čekat barikády – a tady nic. Kázeň se uvolnila. Bylo to vidět na hlídkách, které kontrolovaly auta, vypadaly jak na přehlídce. Žádaly o dokumenty, vojáci se vzájemně nejistili.
* Když přišlo uvolnění, začali vojáci pašovat a pít vodku?
Pašování nikdy moc nebylo. Mezi Polskem a Československem se vojáci moc nepohybovali, létaly například vrtulníky se zaopatřením. Někteří vojáci skutečně dělali menší obchody – alkohol byl v Československu čtyřikrát levnější než v Polsku, a domů zase bylo možné přivézt hračky. Velení vymýšlelo další cvičení – když se vojáci nudí, začnou být nebezpeční. Zvlášť třaskavá je směs nudy, alkoholu a ostré munice. V armádě se vždycky říkalo, že zbraň jednou za rok vystřelí sama. A kvůli neopatrnému zacházení se zbraněmi v Československu několik polských vojáků zahynulo – při čištění nebo nabíjení puška vystřelila. Občas někdo napadl se zbraní kolegu, protože v nudící se armádě sílily konflikty – jednou ze žárlivosti na snoubenku, jindy pro hlouposti.
Tak také povolily nervy vojákovi, který začal na ulici střílet do lidí?
Začátkem září, když už byla situace zvládnutá, opustili dva polští záklaďáci v opilosti jednotku. Vydali se do Jičína. Jiní vojáci se je vydali hledat. Ve chvíli, kdy ti dva opilci byli nalezeni, začal jeden z nich střílet – nejdřív do vzduchu, a pak do Čechoslováků kolem na ulici. Při tahanici mu hlídka vytrhla ze zbraně zásobník, ale ten šílenec nabil znovu a střílel na lidi a projíždějící auta dál. Dva Čechoslováky zabil. Zranil hodně dalších lidí, Čechoslováky, ale i dva polské vojáky. To byla největší tragédie za celou intervenci.
* Věděl jste o tom zločinu, nebo se to utajilo?
Řekli nám o tom, protože se očekávaly velké československé manifestace, ze kterých by mohlo vybuchnout povstání. Proto při pohřbu stály v záloze dva polské pluky, více než dva tisíce vojáků. Na pohřbu byli dva rozvědčíci z mé jednotky. Nebyla to však velká manifestace, na pohřeb přišlo asi tři sta lidí. Pomohly uklidňující výzvy v rozhlase a nesmírný liják, který tehdy vypukl.
* Kdy jste se začal za účast v invazi stydět?
Velice pozdě, až v osmdesátých letech. Začalo to stanným právem, hodně mých kolegů se stalo vojenskými komisaři. Tehdy jsem začal přemýšlet, jak bychom přijali vstup sovětských vojsk do Polska. Jak strašný zážitek by to pro nás byl.
* Léto 1968 bylo smutné – i důstojníci ze štábu nazvali cvičení před invazí „Pochmurné léto“.
V počasí i v politice bylo zataženo. Často lilo. Vojáci si stěžovali, že jim teče do stanu. Nikdo už nemyslel na boj, ale na ponožky, které ne a ne uschnout. Čechoslováci se také uklidnili. Jejich vnitřní odpor k invazi den ode dne slábl, postupně se proměnil ve žvanění a po dvou měsících v lhostejnost.
* V Československu zahynulo deset polských vojáků. Všichni při nehodách: neopatrné zacházení se zbraní, převrácený tank, transportér zničený na vlakovém přejezdu.
Žádný Polák nezahynul v boji. Za to vděčíme Čechoslovákům. Za to bychom jim měli poděkovat.
