Olympijský oheň se nestal součástí novodobých olympijských her od samého začátku, ale až při hrách v Amsterdamu v roce 1928. Olympijská štafeta s pochodní je ještě mladší. Její tradice byla založena na olympijských hrách v roce 1936 v Hitlerově Německu - kde pochodně, respektive louče, byly součástí nacistických obřadů a srazů. Bez ohledu na to se však olympijská pochodeň a její cesta po celém světě před začátkem her stala po válce trvalou součástí olympijských rituálů. Před čínskou olympiádou má pochodeň navštívit 20 zemí, 135 měst a za 130 dnů má urazit 137 000 kilometrů. Pochodeň, respektive pochodně a oheň, má na starost tým deseti „strážců plamene“. Při běhu doprovází běžce kolona dvaceti aut a motocyklů a při nocování bdí nad ohněm trojčlenná ochranka, napsala BBC.
Musí vydržet vítr i déšť Oheň byl zažehnut v řecké Olympii odrazem slunečního paprsku. Vzhledem k tomu, že cestuje po všech kontinentech, musí pochodně hořet i při šedesátistupňovém mrazu a téměř padesátistupňových vedrech. Nesmí je sfouknout ani vítr vanoucí rychlostí 65 kilometrů v hodině, a hoří dokonce v dešti, který nepřesáhne 50 mm srážek za hodinu. Čínská pochodeň je podle BBC téměř o čtvrt kila těžší, než ta pro předchozí olympiádu v Řecku. Je ale také o deset centimetrů vyšší, a je se svými 72 centimetry a 985 gramy vyrobena z hliníku.
Přestože v minulosti se olympijská pochodeň převážela na koni či velbloudu, dnes ji nesou převážně běžci. Olympijský oheň nehoří ale pouze v pochodni -také kvůli tomu, že už dvakrát v minulosti zhasl. Aby nebylo nutné dodržet olympijskou tradici, která v případě zhasnutí ohně přikazuje jeho zapálení opět v řecké Olympii, je oheň vedle pochodní uchován i ve svítilně podobné hornickému kahanu. V něm se také přepravuje během cest letadlem či autem.
