Proti konání olympijských her v Pekingu se vyskytlo hodně námitek a těžko jim nedat za pravdu, zvlášť když nedávné násilí v Tibetu zřetelně připomnělo, že námitky týkající se potlačování lidských i národních práv v Číně nejsou žádné plané řeči.
Problém je však dvojí: jednak se týká samého vrcholového sportu, který skutečně už dávno opustil snovou říši čistého a nezištného zápolení vedeného pro čest a slávu. Fantastické peníze, reklama a doping dělají ze sportovců – aspoň v mých očích – něco jako cirkusáky. Nebo v horším případě chodící reklamy. Dobrá, nelze nebrat v úvahu, že zábava je významný obor lidské činnosti, že se lidé chtějí bavit a jsou ochotni za to zaplatit. A pochopitelně se najdou nadaní lidé, ochotní prodělat dlouhý tvrdý výcvik a stát se těmito baviči – herci či zpěváci jako akrobaté, fotbalisté jako skokani o tyči nebo běžci. Proč to však povznášet na nějaké ušlechtilé úsilí, proč dělat z vrcholových sportovců jakési rytíře bez bázně a hany, nechápu.
Druhý problém se týká Číny a olympijské hry na něj jen obrátily pomyslný reflektor. Jen stranou podotknu, že slova, která jsem nedávno zaslechla v televizi o tom, že konání olympijských her v Číně může přispět ke zlepšení tamních poměrů, pokládám buď na ohavnou licoměrnost, nebo za bezbřehou hloupost. Obránci lidských práv se značnou trpkostí poukazují na potlačování lidských práv a připomínají, že porušujíli lidská práva autoritativní režimy na Kubě nebo v Bělorusku, mezinárodní společenství protestuje, kdežto v případě Číny se jen sem tam někdo ozve, ale jde-li o mezinárodní politiku, nikdo Čínu nebojkotuje ani s ní neodmítá obchodovat. Nu, snad bychom mohli přestat chodit kolem horké kaše a vyslovit to, co sice každý ví, ale co není korektní říkat: ono je snadné peskovat a umravňovat ty slabší, kdežto na ty silnější si nikdo netroufne. Je to prostá pravda – ve světě moci se v žádném případě neměří každému stejně. A Čína má miliardu tři sta milionů obyvatel a tak mohutný hospodářský růst a potenciál, že s ní nelze nepočítat. Nelíbí se mi to, podle mého názoru by politika měla být mravná, a nikoli jen pragmatická, ale politici šermují bezpečím a zájmy svých států (a samozřejmě svých voličů) – a je mi jasné, že je nepřesvědčím. Nejen v dnešním světě, ale v každém světě se lidé chtěli mít dobře, tak jako dnes chtějí vydělávat peníze, a co možná nejvíc peněz. A dnešní Čína nabízí vynikající investiční příležitost a stamiliony levných pracovních sil.
V Číně se za většinou tichého přihlížení světa porušují lidská práva. A nejde jen o strašné tábory nucené práce pro jinak smýšlející. I pracovní podmínky svobodných občanů jsou velice často prostě strašlivé, dětská práce je běžná, poškozování životního prostředí dosahuje mamutích rozměrů. To vše se ovšem zhusta děje v pobočkách západních nebo nadnárodních firem, to znamená nikoli za přivírání očí Západu, nýbrž za jeho zcela vědomé a aktivní účasti. To se pak ovšem těžko protestuje...
***
Nu, snad bychom mohli přestat chodit kolem horké kaše a vyslovit to, co sice každý ví, ale co není korektní říkat: ono je snadné peskovat a umravňovat ty slabší, kdežto na ty silnější si nikdo netroufne
