Sidonie, malá a nepatrná berlínská dáma s extravagantně zlatými teniskami na nohou, z toho měla strach. Pochopitelně. Bylo jí nedávno pětaosmdesát, dávno vdova, bezdětná, za sebou další žlučníkový záchvat. Ale té zvláštní nabídce české holky z blešáku v Kreuzbergu prostě nešlo odolat.
Že zaveze Sidonii z Berlína autem až k místu, kde se narodila, znělo neskutečně. Říkala, že pojede tak jako tak, protože rodiče tam za lesem koupili chatu. Ta holka Klára se navíc lehce výstřední Sidonii líbila, číro do punku, široký úsměv, martensky. Třeba jí ale jen špatně rozuměla, přes půl století nepromluvila česky.
A je to ještě vůbec štěstí? Odjet do svého rodiště, kde nebyla pětasedmdesát let, protože po maminčině smrti se s otcem Helmutem přestěhovala do Dačič? Prolezli válkou, jak to šlo, tatínek varhaník, naštěstí nemocný, odsud hnáni kravským povozem přes sběrný tábor na Hamburk. Byli Sudeťáci, to se ví... Životních trhlin bylo víc, ale proč je vytahovat. Sidonie má navíc šťastnou povahu, víru, naději a stáří, kdy se slastně zapomíná. Bude to stát za to, říká si ještě, když na Schlesische Strasse leze do ojetého opla.
„Hoplá, máme opla,“ vysloví nahlas, obě ženy se zasmějí, Klára trochu rozpačitě. Sidonie se tváří pošetile. Po celou dobu to tak bude, má strach, a chová se proto jako dítě. Cestou do Novohradských hor zastavují celkem šestkrát. Čurání v restauracích, výhledy v Krušnohoří, kafíčko, v Pelhřimově guláš, kterého se Sidonie netkne. Pro tohle dobrodružství se nerozhodla hned. Zvažovala všechna pro a proti: když do vesnice, kde se narodila, pojede, bude zneklidněná, když nepojede, bude až do smrti snít o tom, že pojede. Tak k čemu to? Musela se smát, když říkala vesnice, byla to prý díra zarostlá lesem, prázdné místo, zaniklá obec Novohradských hor.
Sidonie na pětadvacetiletou holku pokukuje, co ta vlastně ví a co vědět chce? Za Pelhřimovem obě ženy zmlknou, krajina se mění. Sidonie jede domů, ale snaží se na to nemyslet. Na jedné z okresek usíná a už je doma. Maminka Rosa jí ve snu říká, podívej, bramborám roste černá noha. A Sidonie zřetelně vysloví česky: „Ale maminko, noha brambor je jedovatá.“ Maminka se zasměje a stará žena probudí.
„A jsme tady,“ říká Klára, třískne dveřmi ojetého opla a pozve ji na oběd k rodičům. Pro Sidonii je dost obtížné zachovat si glanc, únava z cesty ji vykolejí. Klářini rodiče na ni pokukují poněkud přepjatě, a když potom ten podivný chalupář po dvou pivech s párátkem mezi zuby procedí: „Musíte to chápat, paní, byla to spravedlivá odplata, ale je tady krásně, co?“, je Sidonie příliš unavená, aby reagovala, příliš rozrušená, všeho je příliš a maminka daleko.
Po neklidném odpoledním spánku přemluví stará žena Kláru k procházce domů. Sidonie ví, že dům stál jen na druhém kopci, že stačí přeskočit Jelení potok a je tam.
Jenže za potokem není pochopitelně nic, žádný dům, žádný statek, žádná maminka, jen borový les plný borůvek a tři olbřímí blavany. A Sidonie, která ještě před pár minutami věcně tvrdila, že je připravena, najednou ničemu nerozumí. Neví ani, jestli právě teď je nebo není doma, cítí jen bolest na prsou a chce se jí spát. „Kde je ten dům?“ vysloví nepřítomně, křečovitě se drží holky s čírem, ta je najednou veliká skoro jako Sidoniina máma a možná je to její máma, Sidonie neví.
Klára je nešťastná. Tohle přece nechtěla, tehdy na blešáku, když se sympatickou stařenou mluvila česky o Novohradských horách! Drží Sidonii pevně za ruku a říká: „Promiňte, Sidonie, promiňte.“
Vtom spatří zblízka tvář, která už snad staré ženě ani nepatří. Skloní hlavu a zopakuje neslyšně: „Omlouvám se vám.“ příběh Sidonie Müllerové napsala Dora Kaprálová
