Podle ministryně obrany potřebuje naše armáda více posádkové hudby než folklorní soubor. Vlasta Parkanová zachránila hradeckou posádkovou kapelu a odkopla brněnský Ondráš.
V podstatě je to jedno: hudba nebo Ondráš. Pokud by vypukla válka, vojáky na frontu nepovedou trubači a bubeníci. Ta doba je pryč. Na co tedy armádě jsou umělecké soubory? Pragmaticky řečeno: Na nic. Do čela vojáků si nestoupnou, klarinet hudebníci za tank nevymění a nepřátele tancem či zpěvem zaženou jen těžko, to se prý naposledy dařilo husitům. Proto ministerstvo obrany zrušilo kdysi slavnou roudnickou konzervatoř, proto seškrtalo velkou část posádkových hudeb, proto opustilo kulturní posádkové domy. A proto škrtá dál.
Umělce si armáda drží kvůli reprezentaci. Kvůli těm „opičkám“, jak jim říkal Jiří Sovák, když se jako král ve filmu Pane, vy jste vdova rozhodl rušit armádu.
Škrty budou pokračovat.
Dřív nebo později může dojít i na armádní sportovce, i když tváře majora Šebrleho a dalších jsou pro armádu stále nezaplatitelnou reklamou. Ondráš musí objet stovky míst, aby dosáhl stejné sledovanosti jako armádní olympionici za pár minut v televizních přenosech.
Vlasta Parkanová má právo Ondráše i jinou část armády zrušit. A nikdo jí tu pravomoc nebere. Ostatně, bude-li třeba někde vystoupit, může jako někdejší zpěvačka v nejhorším zaskočit sama.
Jenže jde o to, jak to vše udělala a dělá. Bez konzultací tam, kde soubor znají. Kdyby nejdříve poslala nabídku převedení Ondráše alespoň moravským hejtmanům (když už Ondráš působí „za Vysočinou“), kdyby se dotázala brněnské radnice, kdyby jednala s ministerstvem kultury. Neudělala to a dostala se do křížku nejen s milovníky lidové kultury, ale i s lidoveckým kolegou hejtmanem Stanislavem Juránkem. Podřízení dalšího lidovce, ministra kultury Václava Jehličky, krčí rameny.
Hodnocení umění je složité a nemá na ně patent ani zpívající ministryně obrany. Těžko říci, zda Ondráš republiku reprezentuje hůře či lépe než třeba sportovci. Mívá plno, může tedy fungovat třeba jako filharmonie či divadla. Tak narychlo najít těch dvacet až třicet milionů, které soubor ročně stojí, ale snadné není. Má-li soubor v prosinci skončit, výpovědi padnou rychle. Kroje v depozitářích osiří, Múzy umlknou. A Parkanová to unese, jako unesla onu konzervatoř či restrikci záchranných praporů.
Rusové si mohou držet své Alexandrovce, ale pod malou moderní armádu asi umělecký soubor nepatří, byť výjimek je víc než dost. Je nutné ho ale současně sprovodit ze světa? Ti nejlepší členové souboru si už hledají místa. Asi nedostanou tolik jako v armádě, ale budou mít jistotu. A pak se mohou sázet, kdo je bude následovat a zda se armáda alespoň v tom způsobu poučí.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.
O autorovi| MILOŠ ŠENKÝŘ redaktor LN
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
