Život omšelého, jednopatrového vězeňského paneláku ve Všehrdech nedaleko Chomutova určuje přesný řád. Z pokoje, který se od dělnické ubytovny liší jen mřížemi na oknech, vychází krátce před šestou ranní rozložitý muž oblečený v triku a teplácích. V ruce drží hrnek na čaj a kartáček na zuby.
Po snídani rozpráví s potěšením e značnou dávkou sebestřednosti a o životě ve věznici, o mladičké novomanželce Julii a plánech do budoucna.
Opočenského případ, spojitost veřejně známé osoby a sexu s nezletilými, vzbudil pochopitelnou pozornost. Teprve nedávno jej zastínila obžaloba Bohumila Kulínského, sbormistra dětského pěveckého sboru Bambini di Praga, a o něco později také arabského prince, kterého česká justice pro změnu exportovala bez potrestání do rodného Kataru.
"Jseš tu právem, protože jsi idiot"
“Byl jsem smyslnej a požitkářskej, to se mi vymstilo,“ uznává hovorný padesátník. „Věděl jsem, že jsem dávno překročil hranici tolerovatelnosti a že trest přijde," vzpomíná Opočenský, "ale neuměl jsem se zastavit. Tudíž si nezasloužím shovívavost. Kdybych to byl schopný ukočírovat vlastní vůlí, žádal bych o ni.“ Policista, který měsíc sledoval, co se v jeho bytě děje, mu prý při zatýkání řekl: Pane Opočenský, vy jste byl opravdovej zoufalec. Co jste to vedl za život? Mně vás bylo chvílema až líto.
I když je toto oddělení všehrdské věznice jedním z dvou nejmírnějších nápravných režimů v Česku, příběhy odsouzených nejsou méně smutné. „Největší bolest vězně není to, že nemůže ven, to je asi to nejmenší, vysvětluje Opočenský. „Ale tam někde venku se mu hroutí soukromý život. Vaše žena je možná s jiným, odcizuje se vám dítě, soud na vás vypsal exekuci, vy sedíte tady a nemůžete nic dělat. Nejhorší aspekt trestu je tahle bezmocnost. Když je chlap zavřený, jako kdyby byla vyhlášena lovná sezóna na jeho rodinu a majetek.“
Přestože bral zatčení jako úlevu, ztráta svobody ho zaskočila tak, že upadl do hluboké deprese. “Když jsem byl podruhé ve vazbě, podíval jsem se do zrcadla a řekl si: Jseš tu zcela právem, protože jsi idiot. Od toho momentu jsem horečnatě začal kreslit.”
Ve vězení vytvořil tři řady drobných objektů. Katalogy k nim zařídila Opočenského asistentka a dnes také manželka, čtyřiadvacetiletá Julie. S ní se loni v květnu oženil na „pétéčku“, jak říkají vězni krátkému přerušení trestu. Sňatek navrhla uvězněnému Opočenskému ona. Nazývá ji „manažerkou mé sochařské existence,“ a prohlašuje, že Julie je jeho poslední životní šancí. Sám ovšem přiznává, že si není jistý, jak bude jejich vztah fungovat, až se z vězení vrátí.
"Vím, že budou vždycky lidé, pro které budeme s Julií jakási podivná, perverzní dvojice, ale z toho se nesmíme hroutit,“ prohlašuje o své ženě, kterou soud v procesu s ním potrestal dvěma sty hodin obecně prospěšných prací, a dokládá to nedávným zážitkem: „Byli jsme s Julií na Bar Mitzvah na Židovské obci, když jsem byl na chvíli doma. Byli překvapení, když jsme přišli. Sidon na mě tak koukal, ale ne zle - jako kdyby byl potěšený, že jsme měli tu odvahu. Pro Julii, které je čtyřiadvacet, a jejíž otec byl důležitým člověkem v té komunitě, to není žádná legrace. Přivede si manžela s takovouhle pověstí na Bar Mitzvah dvou dvanáctiletých holek. Chápete, ty souvislosti jsou až trochu absurdní, šílené. Kdo už jiný by ale měl mít pochopení pro nestandartní vztah s určitými skandálními prvky, než skupina lidí, která historicky prošla takovým peklem?“
Chápání mašin
Nejdůležitějším místem všehrdské věznice je pro Pavla Opočenského zámečnická a kovářská dílna, ve které se prostor vymezený příkazy a zákazy mění v místo ovládané neformální autoritou zámečnického mistra Zdeňka Eichlera. Opočenský si z vězení dokonce odnese výuční list zámečníka a o několik let staršího Eichlera si pozval na svatbu za svědka. „Od toho člověka se dá naučit obrovské množství věcí. Naučil jsem se chápat mašiny, využívat jejich možnosti.“ Dílna je během dne jediným místem, kdy se výtvarník nechává pohltit něčím jiným, než sám sebou, a s úsměvem strpí mistrovy nelichotivé poznámky na adresu umělce, který si chce ochočit řemeslo bez náležité pečlivosti.
Nemluvného “mukla” nepřipomíná Opočenský ani po třech letech vězení. Sám svoji extrovertnost a sklon předvádět se přičítá rodičovským genům – otec i matka byli herci. „Teď už nemám co skrývat - moje soukromí je natolik veřejné, že mojí jedinou šancí je mít z toho nějaký pozitivní efekt,“ vysvětluje svoji otevřenost a nadšeně mluví o kresbách mladého spoluvězně, které by rád jednou ukázal na společné výstavě.
„Na vězeňský režim si člověk zvyknout prostě musí, je to realita a jako takovou ji přijmete,“ odpovídá na otázku, jak těžké je pro člověka, který je sám pro sebe mírou všech věcí, přijmout tak tvrdá osobní omezení. "Ukažte mi někoho, kdo sedí v base, a dostane od vydavatele v Německu nabídku vydat svoji životní monografii. Takhle bych to nikdy nemohl prožít, kdybych byl venku. Z toho mi vychází výsledek rovnice: Dobře, že jsi v kriminále.“
Po snídani rozpráví s potěšením e značnou dávkou sebestřednosti a o životě ve věznici, o mladičké novomanželce Julii a plánech do budoucna.
Opočenského případ, spojitost veřejně známé osoby a sexu s nezletilými, vzbudil pochopitelnou pozornost. Teprve nedávno jej zastínila obžaloba Bohumila Kulínského, sbormistra dětského pěveckého sboru Bambini di Praga, a o něco později také arabského prince, kterého česká justice pro změnu exportovala bez potrestání do rodného Kataru.
"Jseš tu právem, protože jsi idiot"
“Byl jsem smyslnej a požitkářskej, to se mi vymstilo,“ uznává hovorný padesátník. „Věděl jsem, že jsem dávno překročil hranici tolerovatelnosti a že trest přijde," vzpomíná Opočenský, "ale neuměl jsem se zastavit. Tudíž si nezasloužím shovívavost. Kdybych to byl schopný ukočírovat vlastní vůlí, žádal bych o ni.“ Policista, který měsíc sledoval, co se v jeho bytě děje, mu prý při zatýkání řekl: Pane Opočenský, vy jste byl opravdovej zoufalec. Co jste to vedl za život? Mně vás bylo chvílema až líto.
I když je toto oddělení všehrdské věznice jedním z dvou nejmírnějších nápravných režimů v Česku, příběhy odsouzených nejsou méně smutné. „Největší bolest vězně není to, že nemůže ven, to je asi to nejmenší, vysvětluje Opočenský. „Ale tam někde venku se mu hroutí soukromý život. Vaše žena je možná s jiným, odcizuje se vám dítě, soud na vás vypsal exekuci, vy sedíte tady a nemůžete nic dělat. Nejhorší aspekt trestu je tahle bezmocnost. Když je chlap zavřený, jako kdyby byla vyhlášena lovná sezóna na jeho rodinu a majetek.“
Přestože bral zatčení jako úlevu, ztráta svobody ho zaskočila tak, že upadl do hluboké deprese. “Když jsem byl podruhé ve vazbě, podíval jsem se do zrcadla a řekl si: Jseš tu zcela právem, protože jsi idiot. Od toho momentu jsem horečnatě začal kreslit.”
Ve vězení vytvořil tři řady drobných objektů. Katalogy k nim zařídila Opočenského asistentka a dnes také manželka, čtyřiadvacetiletá Julie. S ní se loni v květnu oženil na „pétéčku“, jak říkají vězni krátkému přerušení trestu. Sňatek navrhla uvězněnému Opočenskému ona. Nazývá ji „manažerkou mé sochařské existence,“ a prohlašuje, že Julie je jeho poslední životní šancí. Sám ovšem přiznává, že si není jistý, jak bude jejich vztah fungovat, až se z vězení vrátí.
"Vím, že budou vždycky lidé, pro které budeme s Julií jakási podivná, perverzní dvojice, ale z toho se nesmíme hroutit,“ prohlašuje o své ženě, kterou soud v procesu s ním potrestal dvěma sty hodin obecně prospěšných prací, a dokládá to nedávným zážitkem: „Byli jsme s Julií na Bar Mitzvah na Židovské obci, když jsem byl na chvíli doma. Byli překvapení, když jsme přišli. Sidon na mě tak koukal, ale ne zle - jako kdyby byl potěšený, že jsme měli tu odvahu. Pro Julii, které je čtyřiadvacet, a jejíž otec byl důležitým člověkem v té komunitě, to není žádná legrace. Přivede si manžela s takovouhle pověstí na Bar Mitzvah dvou dvanáctiletých holek. Chápete, ty souvislosti jsou až trochu absurdní, šílené. Kdo už jiný by ale měl mít pochopení pro nestandartní vztah s určitými skandálními prvky, než skupina lidí, která historicky prošla takovým peklem?“
Chápání mašin
Nejdůležitějším místem všehrdské věznice je pro Pavla Opočenského zámečnická a kovářská dílna, ve které se prostor vymezený příkazy a zákazy mění v místo ovládané neformální autoritou zámečnického mistra Zdeňka Eichlera. Opočenský si z vězení dokonce odnese výuční list zámečníka a o několik let staršího Eichlera si pozval na svatbu za svědka. „Od toho člověka se dá naučit obrovské množství věcí. Naučil jsem se chápat mašiny, využívat jejich možnosti.“ Dílna je během dne jediným místem, kdy se výtvarník nechává pohltit něčím jiným, než sám sebou, a s úsměvem strpí mistrovy nelichotivé poznámky na adresu umělce, který si chce ochočit řemeslo bez náležité pečlivosti.
Nemluvného “mukla” nepřipomíná Opočenský ani po třech letech vězení. Sám svoji extrovertnost a sklon předvádět se přičítá rodičovským genům – otec i matka byli herci. „Teď už nemám co skrývat - moje soukromí je natolik veřejné, že mojí jedinou šancí je mít z toho nějaký pozitivní efekt,“ vysvětluje svoji otevřenost a nadšeně mluví o kresbách mladého spoluvězně, které by rád jednou ukázal na společné výstavě.
„Na vězeňský režim si člověk zvyknout prostě musí, je to realita a jako takovou ji přijmete,“ odpovídá na otázku, jak těžké je pro člověka, který je sám pro sebe mírou všech věcí, přijmout tak tvrdá osobní omezení. "Ukažte mi někoho, kdo sedí v base, a dostane od vydavatele v Německu nabídku vydat svoji životní monografii. Takhle bych to nikdy nemohl prožít, kdybych byl venku. Z toho mi vychází výsledek rovnice: Dobře, že jsi v kriminále.“
