Zbyněk Petráček se v nekrologu o Ivanu Dejmalovi předminulý týden jal stavět opravdu zvláštní pomník své fantazii (Radikální konzervativec, LN 8. 2.). Ve srovnání s Dejmalem o mně napsal, že bych se v kuriózní společnosti dvou někdejších prezidentských kandidátů neztratil v Davosu, a nadto, že jsem oportunista. Máločím se mohl trefit méně, proto se také vyhnul zdůvodnění. Což je snad oportunní stavět se proti vládě, jíž je Strana zelených součástí, s argumentem, že se v ní zelení programově znevěrohodňují? Oportunista chce být v každé vládě.
Což je oportunní říkat, že žijemeli v nejlepší době naší historie, jak tvrdí prezident Klaus, není důvod platit školné nebo poplatky u lékaře, tím spíše neprivatizovat zdravotní pojišťovny?
Když oportunista nesouhlasí, nechá si to pro sebe. Nebo snad je oportunní stavět se proti výstavbě americké radarové základny na našem území, kterou nepotřebujeme, neboť útok nehrozí? Oportunista se snaží zavděčit silnému spojenci, a když ten bude chtít, aby se Labe vlévalo do Vltavy, vyhoví mu.
Dávám přednost kritickému myšlení Když bych od začátku říkal, že tato vláda je vzor poctivosti, že Martin Bursík je nejlepší zelený předseda a že chci radar ne v Brdech, ale rovnou na Letné, hned vedle krásného a potřebného městského okruhu, přestože si nic z toho nemyslím, byl bych v očích komentátorů Lidových novin jistě vítanou mladou posilou české politiky.
Právě proto, že je mi oportunismus cizí a že dávám přednost kritickému myšlení a možnosti se třeba i mýlit, ale na vlastní účet, dostává se mi pochybné cti stát - spolu se stejně zkaženými vrstevníky - proti části vlastní strany a zároveň být za tu svobodnou drzost pomlouván komentátory celostátních deníků.
O autorovi| Matěj Stropnický, místopředseda Republikové rady SZ
