V Císařské konírně na Pražském hradě bude o víkendu otevřena výstava věnovaná režiséru Františku Vláčilovi. Potrvá až do konce května.
PRAHA Nejvýraznější osobnosti domácí kinematografie míní postupně představit společnost Barrandov studio. Ta je spolu se Správou Pražského hradu pořadatelem výstavy věnované Františku Vláčilovi, která tuto řadu zahajuje. Pilotní projekt má potvrdit, co mnozí producenti sice vědí, ale jen málokteří se tím řídí: že film nemusí být jen spotřebním zbožím.
O Františku Vláčilovi (19. 2. 1924 - 27. 1. 1999) by se jistě daly psát knihy - jeho osobnost byla složitá a stejně tak jeho život, zmítaný vnitřními i vnějšími strázněmi. Možná právě proto jsou filmy, které vytvořil, tak působivé, věrohodné, znepokojující.
Uvážlivě volil látky, které, byť se obracely k dějům více či méně dávné historie, silně rezonovaly s pocity současníků. Odkrývaly prazáklad lidské existence, soužití, základní hodnoty, jako jsou láska, vášeň, zrada, boj o přežití... Vláčil sahal po kvalitních autorech, jakými jsou Vladislav Vančura či Vladimír Körner, a spolupracoval s výbornými scenáristy (František Pavlíček, Zdeněk Mahler), kameramany (Bedřich Baťka, František Uldrich) i architekty (Oldřich Okáč, Jindřich Goetz) a výtvarníky (Theodor Pištěk).
Dbal na sílu obrazu víc než na slova, znalosti estetiky a dějin umění se projevovaly v dokonale celistvém propojení všech součástí filmového vyjádření. A herci v jeho filmech jsou vždy skvělí.
Filmy, zákulisí, život První část výstavy uvedou dosud většinou ještě nezveřejněné fotografie z filmů Údolí včel a Marketa Lazarová. Dokumentují neobyčejnou Vláčilovu obraznost a v konfrontaci s ukázkami z těchto filmů promítanými na zavěšená plátna chtějí autoři výstavy dosáhnout napětí a přiblížit se dynamice Vláčilova filmového jazyka.
Druhá část výstavy nabídne snímky z natáčení obou filmů. „Jsou pohledem do zákulisí, jsou to momentky z Vláčilovy práce s herci, štábem i technikou,“ vysvětluje kurátor Pavel Jiras. Režisér Vláčil si herce vybíral s velikou pečlivostí a dbal na to, aby typově odpovídali mentalitě postav. Magda Vášáryová, Vladimír Menšík, Josef Kemr, František Velecký, Vlastimil Harapes v Marketě Lazarové nebo Jan Kačer, Petr Čepek, Věra Galatíková, Miroslav Macháček i Josef Somr či Zdeněk Kryzánek v Údolí včel, stejně tak jako Emma Černá ve filmu Adelheid dostali pod Vláčilovým vedením příležitost k mimořádným výkonům. A také k nestandardním zážitkům:
„Pan Vláčil se na mě podíval, namočil moje metrové vlasy do sudu s vodou a zakázal jakékoli líčení,“ vzpomíná představitelka titulní role ve filmu Marketa Lazarová Magda Vášáryová, tehdy, v roce 1967, šestnáctiletá studentka z Banské Štiavnice.
„Byla jsem vyděšená, unavená a chtěla jsem studovat něco racionálního, například matematiku. Potřebovala jsem vnést do svého života více logiky,“ vysvětluje své někdejší přesvědčení, že po Marketě už nebude nikdy filmovat. Přesto si pamatuje, jak obdivovala Vláčilův kreslený scénář a Vančurův krásný jazyk. Když má připomenout zážitky z natáčení filmu, který je dodnes považován za nejlepší československý film všech dob, odpoví otázkami: „Myslíte, jak jsem sedávala v lese s orlem na ruce? Nebo jak jsem chodila v dvacetistupňovém mrazu jenom v malém kožíšku a bez čepice? Jak jsme jezdili na huculech bez sedla? Jak mě maskérka Líba ráno špinila místo líčila? Jak mě kvůli Markétce málem nepustili k maturitě?“
S odstupem času hodnotí osobnost Františka Vláčila co možná objektivně: „Byl bezesporu jedním z geniálních umělců. Introvert, alkoholik posedlý svým viděním, neuchopitelný. Pro nás, kteří dnes usilujeme žít strašně zdravě a ráno joggujeme, i pro ty umělce, kteří večer před spaním vzhlížejí ke svým čerstvě obarveným vlasům, byl podivínem, páchajícím pomalou sebevraždu. Kdo ví, na co myslel za noci na Kvildě, kdy kouřil šedesátou cigaretu, a kteří démoni s ním tehdy byli.“ Celý život byl zápas Nejmenší, ale o to zajímavější oddíl expozice představí Vláčila coby zranitelného, citlivého člověka, zmítaného mnoha zápasy s vnitřním i okolním světem. „František Vláčil byl velmi jemný člověk a vše, co v životě podstoupil, byl vždy zápas,“ říká Pavel Jiras. „Ať již s komunistickou mocí, která mu komplikovala tvůrčí činnost, nebo s filmem samotným.“ Jiras připomíná to, co je o Františku Vláčilovi známé: že nikdy nikoho nekopíroval, že vždycky při práci na filmu usiloval o formální dokonalost, zásadně neimprovizoval, ale všechny scény si pečlivě rozkresloval.
„Další zápas prožíval s alkoholem, který si vybíral svoji daň. Někdy se mu podařilo situaci ustát, někdy ne. Ten největší zápas vedl tedy se sebou samým,“ vysvětluje kurátor název celé expozice - František Vláčil: Zápasy.
***
Filmografie Františka Vláčila Režie Posádka na štítě (1956) (krátký) Skleněná oblaka (1958) (krátký) Vstup zakázán (1959) -povídka „Pronásledování“ Holubice (1960) Ďáblova past (1961) Marketa Lazarová (1967) Údolí včel (1967) Adelheid (1969) Pověst o stříbrné jedli (1973) Sirius (1974) Dým bramborové natě (1976) Stíny horkého léta (1977) Koncert na konci léta (1979) Hadí jed (1981) Pasáček z doliny (1983) Stín kapradiny (1985) Mág (1987) Scénáře Skleněná oblaka (1958) (krátký) Vstup zakázán (1959) -povídka „Pronásledování“ Holubice (1960) Marketa Lazarová (1967) Údolí včel (1967) Adelheid (1969) Pověst o stříbrné jedli (1973) Dým bramborové natě (1976) Hadí jed (1981) Stín kapradiny (1985) Náměty Skleněná oblaka (1958) (krátký) Pověst o stříbrné jedli (1973) Herec Pět z milionu (1959) - tramp Franta Spanilá jízda (1963) - hejsek Slavnosti sněženek (1983) -starý myslivec Vesničko má středisková (1985) - Adolf Ticháček V roce 1993 František Vláčil obdržel cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
